17 March, 2017 04:42

Město v této knížce, lidé a místa, všechno je smyšlené.

Jen postupy policie se zakládají

na zavedené technice pátrání.

1

MĚLI JSTE

TENHLE TÝDEN

VŠECH PĚT

POHROMADĚ?

NEMĚL JE POHROMADĚ ČLOVĚK, který zavolal Frederick 7-8024 a řekl: „O tý čínský prádelně dole v baráku jsem vám už přece říkal. Majitel používá parní žehličku a ta syčí tak, že mě to v noci budí. Laskavě ho zatkněte.”

Neměl je člověk, který v dopise 87. revíru píše: „Kolem mě je to samej vrah. Potřebuju policejní ochranu. Rusové vědí, že jsem vynalezl nadzvukový tank.”

Všechny policejní stanice na světě dostávají každý den a každý týden svůj příděl bláznivých dopisů. Od upřímných přes idiotské až po rafinované. Existují lidé, kteří mají informace o podezřelých komunistech, únoscích, vrahounech, andělíčkářkách, padělatelích a nóbl bordelech. Najdou se lidé, kteří si stěžují na televizní komiky, myši, domácí pány, hlasité gramofony, podivné tikání ve stěnách a klaksony, které hrají „Posadím tě do taxíku, holčičko.“ Jsou i lidé, kteří tvrdí, že je někdo sekýruje, vydírá, šidí, uráží na cti, pomlouvá, ohrožuje, tluče, mrzačí a dokonce i vraždí. Klasickým případem 87. revíru je telefonát jedné paní, která prohlásila, že ji někdo před čtyřmi dny zastřelil, a jak to, že policie dosud nenašla jejího vraha?

Existují také záhadné a anonymní telefonáty, které prostě a bez okolků tvrdí, že „v divadle Avon je v krabici od bot bomba.“

Telefonáty bláznů mohou vyvolat strach. Telefonáty a dopisy bláznů stojí město spoustu času a peněz. Jenže potíž je v tom, že od sebe nepoznáte blázna a normálního člověka, který prostě neměl co na práci.

MĚLI JSTE

TENHLE TÝDEN

VŠECH PĚT

POHROMADĚ?

BYLA STŘEDA 24. července.

Město bylo rozpálené a ohlašovna 87. policejního revíru byla v něm patrně tím nejteplejším místem. Dave Murchison seděl za recepcí vlevo od vchodu a přál si, aby mu spodky nešplhaly nahoru po hýždích. Bylo teprve osm ráno, město se celý včerejšek rozehřívalo jako pečící trouba a úlevu nepřinesla ani noc. A teď, ačkoli slunce vyšlo celkem nedávno, bylo město pořád schlíplé. Těžko si člověk představil, že by mohlo být ještě schlíplejší, ale Dave Murchison věděl, že v ohlašovně bude přes den tepleji a tepleji a tepleji, věděl, že malý otáčivý ventilátor na rohu jeho stolu místnost neochladí, a věděl také, že spodky mu dál poputují po hýždích nahoru.

V 7.45 zkontroloval kapitán Frick, velitel revíru, hrstku uniformových policistů, kteří ještě nevystřídali své kolegy, a poslal je do ulic. Pak se obrátil k Murchisonovi.

„Dneska bude pařák, Dave.”

Murchison ponuře přikývl. Bylo mu třiapadesát let a zažil už nejedno parné léto. Za všechny roky se naučil, že komentáře změní počasí jen velice zřídka. Dá se jedině zachovat klid a čekat. On sám byl přesvědčený, že všechno tohle horko zavinily ty zatracený výbuchy vodíkových bomb v Tichomoří. Lidi se začali plíst do věcí, který se mají ponechat Pánubohu, a teď to mají!

Dave Murchison mrzutě popotáhl ty své spodky.

Málem se nepodíval na kluka, který vystupoval po kamenných schodech před stanicí a vešel do ohlašovny. Přistoupil až k tabuli, zastavil se před ní a pracně luštil to, co na ní stojí.

„Copak bys rád, chlapče?” zeptal se Murchison.

„Vy jste ten seržant, co tady má službu?”

„Jo, to jsem já.” Murchisona napadlo, co je to za funkci, když se musí představit takovému usmrkánkovi.

„Tumáte,” řekl chlapec a podal Murchisonovi obálku. Murchison ji přijal a chlapec se obrátil k odchodu.

„Moment, chlapče,” řekl Murchison.

Chlapec se nezastavil. Sešel po schodech ven na chodník a šel dál do města, do světa.

„Hej!” řekl Murchison. Rychle se rozhlédl po nějakém strážníkovi. Dopadlo to jako vždycky. Když člověk potřebuje policajta, není k mání!

Nakvašeně povytáhl spodky a otevřel obálku. Byl v ní jediný list papíru. Přečetl si ho, pak list složil, vrátil do obálky a zavolal: „Je tady v tom zatraceným baráku nějakej policajt kromě mě?”

Z jedněch dveří v přízemí vystrčil hlavu pochůzkář.

„Něco se děje, seržante?” zeptal se.

„Kde jsou všichni, sakra?”

„Tak různě. Jsme tak různě.”

„Odnes tenhle dopis do služebny,” poručil Murchison a podal mu přes stůl obálku.

„Líbesbríf?” zeptal se pochůzkář. Murchison neodpověděl. Na stupidní legrácky bylo příliš horko. Pochůzkář pokrčil rameny a vydal se do druhého patra k detektivům, kam ukazovala šipka. Po chodbě došel k dřevěnému hrazení, strčil do dvířek, šel ke stolu Cottona Hawese a řekl: „Seržant z ohlašovny vám posílá tohle.”

„Díky,” řekl Hawes a otevřel obálku. V dopise stálo:

2

DETEKTIV HAWES SI PŘEČETL dopis jednou a pak znova. První, co ho , napadlo, bylo: cvok.

A potom: Co když ne?

S povzdechem odstrčil židli a přešel služebnu. Hawes byl velký chlapík, v ponožkách měřil metr devadesát a vážil šestaosmdesát kilo. Měl modré oči a hranatou bradu s důlkem uprostřed. Vlasy měl zrzavé až na pruh nad levým spánkem. Jednou utržil ránu nožem do hlavy, a když se zahojila, vyrostly na tom místě kupodivu bílé vlasy. Nos měl pěkný, rovný a nepřeražený, ústa byla hezká a s širokým dolním rtem. Pěsti měl obrovské. Jednou z nich zabušil na poručíkovy dveře.

„Dále!” křikl poručík Byrnes.

Hawes otevřel dveře a vstoupil do rohové kanceláře. Nad poručíkovým stolem vířil vzduch otáčivý ventilátor. Byrnes, podsaditý muž v košili bez saka, seděl za psacím stolem, kravatu měl uvolněnou, na svalnatých pažích vykasané rukávy

„V novinách píšou, že bude pršet,” řekl. „Kde je ten mizernej déšť?” Hawes se pousmál. „Co mi neseš, Hawesi? Nějakou nepříjemnost?”

„Já nevím. Co si myslíte vy?”

Položil dopis Byrnesovi na stůl. Byrnes ho rychle přečetl. „Jako vždycky,” řekl. „Ztřeštěnci píšou, jen co teploměr vyleze nahoru. Horko je vyhání z brlohů.”

„Myslíte, že je to cvok, pane poručíku?”

„Jak to mám ksakru vědět? Buď je to cvok, nebo to myslí vážně.” Usmál se. „Geniální dedukce, viď? Nadarmo ze mne není poručík!”

;,Co mám dělat?” zeptal se Hawes.

„Kolik je hodin?”

Hawes se podíval na hodinky. „Osm a pár minut.”

„Pokud je to míněno vážně, máme dvanáct hodin; abysme vrahovi zabránili oddělat tu ,lady’, ať už je to, která chce. Za dvanáct hodin musíme najít vraha a jeho oběť ve městě s osmi miliony obyvatel a nemáme k tomu nic než tenhle dopis. Jestli ho máme brát vážně.”

„Snad ano, pane poručíku.”

„Já vím,” řekl Byrnes zamyšleně. „Nebo že by si někdo potrpěl na takovýhle žertíky? Nemáš co dělat? Čas se ti příšerně vleče? Tak napiš poldům. Ať se za tím honí. To je taky možnost, Cottone.”

„Ano, prosím.”

„Nemyslíš, že je na čase, abys mi říkal Pete?”

„Ano, pane poručíku.”

Byrnes přikývl. „Mimo tebe a mě měl ten dopis v rukách kdo?”

„Asi seržant dole v ohlašovně. Já jsem ho neohmatával, pane… Pete… jestli myslíte… myslíš na otisky prstů.”

„Myslím. Kdo má službu dole?“

„Dave Murchison.”

„Dobrej polda, ale vsadil bych se, že ten zatracenej dopis je plnej jeho otisků. Nemohl přece vědět, co je v obálce.” Byrnes chvíli přemýšlel. „Nesmíme nic zanedbat, Cottone. Pošleme to do laborky a přidáme k tomu tvoje, Murchisonovy a moje otisky. Může to Grossmanovým mládencům ušetřit spoustu času. Čas je pro nás to hlavní.”

„Ano, pane poručíku,” řekl Hawes.

Byrnes zdvihl sluchátko, přepojil na vnitřní linku a čekal.

„Tady kapitán Frick,” ozvalo se.

„Johne, tady je Pete. Mohl bys -”

„Buď zdráv, Pete,” odpověděl Frick. „Bude to dneska pařák, co?”

„To bude,” řekl Byrnes. „Johne, mohl by někdo tak na hodinku vystřídat v ohlašovně Murchisona?”

„Snad ano. Proč?”

„A poslat k nám někoho s válečkem a polštářkem, kdo by vzal nějaký otisky?”

„Koho jste sebrali, Pete?”

„Nikoho.”

„Tak čí otisky potřebujete?”

„Moje, Hawesovy a Murchisonovy.”

„Aha, chápu,” řekl Frick. Nechápal nic.

„Potřebuju policejní vůz se sirénou a jednoho člověka, kterýho můžeš postrádat. Budu taky chtít vyslechnout Murchisona.”

„Mluvíš v hádankách, Pete. Budeš chtít…”

„My teď sejdeme dolů kvůli těm otiskům. Bude to připravený?”

„To víš, že jo,” ujistil ho úplně zmatený Frick. , „Nashle, Johne.”

VŠEM TĚM TŘEM SEJMULI OTISKY PRSTŮ.

Otisky a dopis vložili do společné větší obálky, kterou dostal na starost strážník. Měl s ní odjet rovnou na policejní ředitelství na Hlavní třídě, se sirénou puštěnou naplno celou cestu. Na ředitelství odevzdá obálku poručíkovi Samu Grossmanovi, vedoucímu tamější laboratoře, a počká, až Samovi technici dopis ofotografují. Pak přiveze fotokopii zpátky na sedmaosmdesátku, kde ji budou detektivové studovat, zatímco Grossmanova laboratoř podrobí originál nejrůznějším testům. Grossman byl už předem telefonicky vyrozuměn, že věc velmi spěchá. Věděl to i strážník. Když policejní auto odrazilo od chodníku před stanicí, pneumatiky zakvílely a siréna začala výt.

Ve služebně detektivů vyslýchali Byrnes a Hawes Murchisona.

„Kdo ti dal ten dopis, Dave?”

„Nějakej harant,” řekl Murchison.

„Kluk nebo holka?”

„Kluk.”

„Jak starej?”

„Nevím. Deset? Jedenáct? Tak nějak.”

„Vlasy jaký barvy?”

„Blond.”

„Oči?”

„Nevšiml jsem si.”

„Velkej?”

„Normálně na deset let.”

„Co měl na sobě?”

„Džíny a pruhovaný tričko.”

„Pruhy jaký barvy?”

„Červený.”

„To by nemělo být těžký,” mínil Hawes.

„Něco na hlavě?” zeptal se Bymes.

„Ne.”

„Jaký boty?”

„Byl jsem za stolem, takže jsem mu na nohy neviděl.”

„Co ti řek?”

„Zeptal se, jestli jsem seržant, co má službu. Řek jsem, že jo. Pak mi podal dopis.”

„Neřekl, od koho je?”

„Ne. Jen mi ho podal a řek ,tumáte’.”

„Co bylo pak?”

„Pak odešel.”

„Proč jsi ho nezadržel?”

„Byl jsem tam sám, pane poručíku. Křiknul jsem na něj, ať neodchází, ale neposlech mě. Odejít jsem nemoh a nikdo jinej tam nebyl.”

„Tvůj bezprostřední nadřízenej?”

„Frank si odskočil na kafe. Nemoh jsem obsluhovat ústřednu a běžet za klukem.”

„Dobrá, Dave, nerozčiluj se.”

„Jak se nemám rozčilovat? Frank chtěl jít na kafe, to je jeho věc. Jen skáknul nahoru do úřadovny Jak jsme měli vědět, že se stane tohle?”

„Klid, Dave, klid.”

„Já jsem klidnej, jen říkám, že na tom, že Frank šel na kafe, nebylo nic špatnýho. V tomhle vedru mu to musíte prominout. Člověk čučí tady za tím stolem a -”

„V pořádku, Dave, v pořádku.”

„Hele, Pete,” řekl Murchison, „mě to děsně mrzí. Kdybych byl věděl, že ten kluk bude důležitej – “

„Nic se neděje, Dave. Hodně jsi ten dopis omakal?”

Murchison sklopil oči. „Dopis i obálku, moc se omlouvám, Pete. Nevěděl jsem, že to bude -”

„V pořádku, Dave. Až se vrátíš dolů k ústředně, zapni vysílačku, ano, a nahlaš všem policejním vozům v našem revíru popis toho kluka. A jeden vůz pošli, ať to tady objede a upozorní pochůzkáře, všechny. Až někdo na kluka narazí, ať ho hned sem přivede.”

„Rozkaz.” Murchison se podíval na Byrnese. „Pete, strašně mě mrzí, jestli -”

Byrnes ho poplácal po rameni.

„Zapomeň na to,” řekl. „A pusť se , . do toho, buď tak hodnej.”

VE MĚSTĚ, KTERÉ BYLO DOMOVEM 87. revíru, činil nejvyšší plat pochůzkáře 5015 dolarů měsíčně. To není moc. K těm 5015 dolarům dostával pochůzkář ještě 125 dolarů ročně na údržbu uniformy. To pořád ještě není moc.

Ještě míň je to každé dva týdny při výplatě, když se odečtou všelijaké srážky. Čtyři dolary automaticky na nemocenskou a dalšího půldruhého dolaru za nocležné. Z tohoto poplatku se pak hradí mzda vdov po policistech, které na stanici stelou přibližně tucet postelí používaných v naléhavých případech, když jsou ve službě obě směny – a někdy i v nenaléhavých, když si někdo zatouží dát dvacet. Další sousto spolkne federální daň z příjmu, své dostane i Dobročinná policejní asociace, něco jako odborový svaz ochránců zákona. Sousto ukousne Zpravodaj Hlavní ulice, policejní publikace, kterou si předplácí většina policistů. Jestliže někdo dostane vyznamenání, pošle příspěvek Policejní legii. Je-li pobožný, obdaruje i různé společnosti a dobročinné organizace, které se každoročně obrátí na revír. A tak dělá pochůzkářova výplatní listina po všech těch propočtech a odečtech každých čtrn áct dní obvykle 130 dolarů.

Ať to člověk převrací, jak chce, je to pětašedesát dolarů týdně. Jestli někteří policajti berou úplatky – a jsou takoví – může to být proto, že jim tak trochu kručí v břiše.

Policie je malá armáda, a jak to u vojenských organizací bývá, rozkazy se musí plnit, i kdyby se zdály sebepitvornější. Když to ráno 24. července přijali pochůzkáři a motorizované hlídky své rozkazy, pokládali je za trochu zvláštní. Někteří byli skeptičtí, jiní nadávali nebo prostě kývli hlavou. Poslechli všichni.

Rozkaz zněl: Předvést desetiletého blond kluka v džínech a červeně pruhovaném tričku. Zdálo se to jednoduché.

V 9.15 SE Z LABORATOŘE vrátila fotokopie dopisu. Byrnes svolal schůzi do své kanceláře. Dopis položil doprostřed stolu a on i ostatní tři detektivové ho studovali. „Co si o tom myslíš, Steve?” zeptal se Carelly jako prvního, a to z několika důvodů. Jednak ho pokládal za nejlepšího policistu své pátrací skupiny. Je pravda, že se začínal vybarvovat i Hawes, i když po svém přeložení do sedmaosmdesátky začal tak špatně, ale podle Byrnesova soudu měl do Carelly ještě hezky daleko. A za druhé, zcela nezávisle na tom, že Carella byl dobrý a ostřílený policista, měl k němu Byrnes vřelý osobní vztah. Nikdy nezapomene, že Carella nasadil vlastní život – a málem o něj přišel – aby rozřešil případ, v němž byl zapletený Byrnesův syn. Byrnes pokládal Carellu téměř za svého druhého syna. A jako každý otec, jemuž je syn i partnerem, chtěl znát nejdřív Carellův názor.

„Já mám o lidech, který posílají takovýhle dopisy, svou vlastní teorii,” řekl Carella. Vzal fotografii a podržel ji proti světlu proudícímu oknem. Carella byl vysoký, klamně štíhlý muž, který budil dojem síly bez nejmenšího náznaku hromotluctví. Oči měl slabě sešikmené, takže s hladce oholenými tvářemi a vysokými lícními kostmi působil poněkud orientálně.

„Co tomu říkáš, Steve?” zeptal se Byrnes.

Carella poklepal na fotografii. „První otázka, kterou si kladu, je Proč? Jestli ten vtipálek hodlá spáchat vraždu, tak docela určitě ví, že na to jsou zákony. Normální způsob, jak se dopustit vraždy, je jednat potají, nenápadně a snažit se uniknout zákonu. Ale on ne. Pošle nám dopis! Proč nám posílá ten dopis?”

„Takhle ho to víc baví,” řekl Hawes, který Carellu pozorně poslouchal. „Má z toho dvojí hec. Jednak že někoho oddělal, a jednak že mu to prošlo, i když to předem prozradil.”

„To je jedna možnost, jak se na to dívat,” řekl Carella. Byrnes sledoval výměnu názorů mezi oběma policisty a měl z ní radost. „Ale je tu ještě druhá. Chce, abysme ho dopadli.”

„Jako ten kluk, ten Heirens v Chicagu před několika lety?” zeptal se Hawes.

„Samo. Rtěnka na zrcadle. Dopadněte mě, než zabiju znova.” Carella poklepal na dopis. „Třeba taky chce, abysme ho dostali. Možná že má ze zabíjení strašnej strach a chce, abysme ho dopadli, než to bude muset provést. Co tomu říkáš, Pete?”

„Byrnes pokrčil rameny. „Nic než teorie. Ale v každým případě ho nejdřív musíme dostat.”

„Já vím, já vím,” přisvědčil Carella. „Ale jestli chce, abysme ho dopadli, tak ten dopis není jenom dopis. Chápeš, jak to myslím?”

„Ne.“

Detektiv Meyer přikývl. „Já ti rozumím, Steve. On nás jen nevaruje, on nás přímo upozorňuje.”

„Tak,” řekl Carella. „Jestli chce být dopadenej, jestli chce, abysme ho nenechali vraždit, tak nám tím dopisem říká, jak mu máme vraždu překazit. Říká, o koho jde, a kde se to stane.”

Hodil dopis na Byrnesův stůl.

Detektiv Meyer k němu přistoupil a bedlivě si ho prohlížel. Meyer byl mimořádně trpělivý policista a dopis studoval pečlivě a pomalu. Měl totiž otce, který si potrpěl na kanadské žertíky. Meyera staršího, jmenoval se Max, trochu překvapilo a vyvedlo z míry, když mu manželka oznámila, že v období před přechodem očekává dítě. Když se děťátko narodilo, Meyer si ztropil žert z bližních a mimochodem i ze svého syna. Pojmenoval miminko Meyer, takže ve spojení s příjmením vzniklo jméno Meyer Meyer. Byl to bezpochyby vrchol vtipnosti, ale pro samotného Meyera Meyera sotva. Chlapec vyrůstal jako ortodoxní Žid v převážně křesťanském okolí, a děti ze sousedních domů měly ve zvyku vylévat si své malicherné zlosti na obětních beráncích. Může být lepší obětní beránek než někdo, jehož jméno se samo nabízí k pokřiku: „Majer Majerák, smradlavej Židák?” Na jejich obhajobu je třeba říct, že ten smrad mysleli
pouze obrazně. Ale Meyer utržil v mládí hodně ran a tváří v tvář tomu, co ho mělo zřejmě doprovázet celý život, si vypěstoval vůči svým bližním nekonečnou trpělivost.

Trpělivost je náročná vlastnost. Meyer Meyer snad vyvázl nezraněný a nepoznamenaný. Snad. Ale hlavu měl holou jako koleno. Holohlavých mužů je spousta, ale Meyeru Meyerovi bylo teprve sedmatřicet let.

Teď si trpělivě a pozorně prohlížel ten dopis.

„Moc nám toho neříká, Steve.”

„Přečti ho nahlas,” požádal ho Byrnes.

„Dnes večer v 8 zabiju Lady,” přečetl Meyer. „Co podniknete?”

„Aspoň říká, kdo umře,” vmísil se Carella.

„Kdo?” zeptal se Byrnes.

„Lady.”

„Která?”

„To nevím.”

„Hmm.”

„Jak a kde, to taky neříká,” upozornil Meyer.

„Říká, v kolik hodin,” vložil se do věci Hawes. „V osm. Dneska v osm.”

„Ty vážně myslíš, že ten člověk chce, abysme ho zhaftli, Steve?”

„Já nevím. Jen mě to teď napadlo. Vím ale jedno.”

„Co je to?”

„Že než dostaneme zprávu z laborky, musíme se do toho dát s tím, co máme.”

Byrnes se podíval na dopis.

„Co krucinál podle tebe máme?”

„Lady,” odpověděl Carella.

3

TLOUŠTÍK DONNER BYL DONAŠEČ.

Jsou donašeči a donašeči a ve městě neexistuje zákon, který by zakazoval získávat informace, od koho se člověku uráčí. Příznivec parních lázní nenajde lepšího bonzáka než Tlouštíka.

Když Hawes pracoval u 30. pátrací skupiny, měl svou vlastní kliku donašečů. Jeho práskači byli naneštěstí vysoce specializovaní lidé, kteří měli v malíčku jen zločiny a zločince 30. revíru. Jejich omezený rozsah nesahal až do neklidné a rozlehlé sedmaosmdesátky. A tak v 9.27 toho rána, když Carella šel za svým nejoblíbenějším udavačem Dannym Gimpem a Meyer Meyer prohlížel kartotéku narušitelů zákona a hledal ženu, která by si mohla říkat Lady, promluvil si Cotton Hawes s Halem Willisem a Willis mu poradil, aby zašel za Donnerem.

Návštěva u Donnera v bytě byla marná.

„Bude asi v lázních,” řekl Willis a dal Hawesovi adresu. Hawes sedl do policejního auta a jel do města.

Na tabuli u vchodu stálo:

REGANOVY LÁZNĚ Parní

Turecké Elektroléčba

HAWES VEŠEL DOVNITŘ, vylezl po dřevěném schodišti do prvního patra a zastavil se před pultem ve vestibulu. Už při stoupání mu vyrazil na čele pot. Podivil se, že někdo chodí do parní lázně v den, jako je ten dnešní, a ještě víc ho udivilo, že si jde někdo zaplavat v lednu. Pak si řekl, že na tom houby záleží.

„Co byste si přál, pane?” zeptal se muž za pultem. Byl malý a měl špičatý nos. Na bílém tričku stálo zelenými písmeny REGANOVY LÁZNĚ. Na čele měl štítek, také zelený.

„Policie,” řekl Hawes a ukázal odznak.

„Jste na nesprávným místě,” řekl mužík. „Tohle jsou zákonem povolený lázně. Někdo vám špatně poradil.”

„Hledám člověka, kterému se říká Tlouštík Donner. Věděl byste, kde ho najdu?”

„Jakpak by ne,” řekl ten člověk. „Donner je stálej zákazník. Proti mně nemáte nic?”

„Kdo jste?”

„Alf Regan. Vedu ten podnik. V rámci zákona.”

„Já si potřebuju s Donnerem jen promluvit. Kde je?”

„Pokoj číslo 4 uprostřed chodby Ale takhle tam nemůžete jít, mladej pane.”

„Co potřebuju?”

„Jen vlastní kůži. Ale já vám pučím ručník. Skříňky jsou támhle. Cennosti můžete nechat tady na pultě. Dám je do sejfu.”

Hawes vytáhl peněženku a sundal hodinky. Chvíli se rozmýšlel, pak odepjal služební pistoli i s pouzdrem a položil to na stůl.

„Je to nabitý?” zeptal se Regan.

„Je.“

„Heleďte, radši si -”

„Má vnitřní pojistku,” řekl Hawes. „Nemůže vystřelit, když se nezmáčkne spoušť.”

Regan vrhl skeptický pohled na osmatřicítku. „No tak jo, ale rád bych věděl, kolik lidí bylo nedopatřením zastřelenejch bouchačkama s vnitřní pojistkou.”

Hawes se zasmál a šel ke skříňkám. Zatímco se svlékal, přinesl mu Regan ručník.

„Doufám, že máte hroší kůži,” řekl.

„Proč?”

„Donner to má rád horký Horký jaksepatří.”

Hawes se opásal ručníkem.

„Máte dobrou figuru,” řekl Regan. „Boxoval jste někdy?”

„Trošku.”

„Kde?”

„Jako námořník.”

„Byl jste dobrej?”

„Ušlo to.”

„Vražte mi pecku!” řekl Regan.

„Cože?”

„Abyste mi dal ránu.”

„Proč?”

„No tak, do toho!”

„Já spěchám,” namítl Hawes.

„Jen zaujměte postoj. Chci něco vidět.”

Regan zdvihl ruce do boxerského střehu.

Hawes poslechl, naznačil úder a vypálil pravicí na Reganovu bradu; těsně před tím, než rána dopadla, ji zadržel.

„Proč jste ten úder nedokončil?” zeptal se Regan.

„Nechtěl jsem vám urazit hlavu.”

„Kdo vás naučil takhle boxovat?”

„Jeden mladší poručík, jmenoval se Bohan.”

„Dobrej učitel. Já se bokem věnuje dvěma chlápkům. Nepomejšlel jste někdy na to, že byste šel do ringu?”

„Nikdy.”

„Tak o tom přemejšlejte. Amerika by snesla jednu těžkou váhu.”

„Budu o tom uvažovat,” řekl Hawes.

„Vydělal byste o hezkejch pár šupů víc, než vám platí město. I kdybyste dělal jen sparring partnera.”

„Já si to rozmyslím. Kde je Donner?”

„Na konci chodby. Heleďte, vemte si mou vizitku. Kdybyste se někdy rozhod, že se do toho pustíte, brnkněte mi. Kdo ví? Třeba z vás bude druhej Dempsey, co říkáte?”

„To určitě,” řekl Hawes. Vzal si nabízenou vizitku a pak se podíval na ručník. „Kam ji mám dát?” zeptal se.

„A jo, no jó. Tak mi ji dejte a já vám ji vrátím, až pudete pryč. Donner je tamhle na konci. Místnost číslo čtyry, nemůžete ji minout. Je tam páry, že by utáhla Queen Mary.”

Hawes vykročil. Minul nějakého hubeňoura, který si ho podezíravě změřil. Byl nahý a Hawesův ručník vzbudil jeho podezření. Hawes kolem něho provinile přešel, připadal si jako fotograf v nudistické kolonii. Našel místnost číslo čtyři, otevřel dveře a do obličeje ho udeřil takový oblak páry, že se div nevypotácel zpátky na chodbu. Snažil se vidět skrze chuchvalce převalující se páry, ale marně.

„Donnere!” zavolal.

„Tady sem!” ozvalo se v odpověď.

„Kde?”

„Tady! Sedím. Kdo je to?”

„Jmenuju se Cotton Hawes a pracuju v pátračce s Halem Willisem. Poslal mě za vámi.”

„Tak to jó. Poď dál, mládenče, poď dál!” řekl ten hlas bez těla. „A zavři dveře. Uteče mi pára a zvenčí to táhne.”

Hawes zavřel dveře. Pokud někdy přemýšlel, jak se asi cítí chleba, když se za ním zavřou vrátka pece, tak teď to zjistil. Prodíral se místností. Vedro bylo k udušení. Z pohybující se žhavé mlhy se najednou vynořila postava.

„Donner?” zeptal se Hawes.

„Nikdo tu není, jen my hodný chlapečkové,” odpověděl Donner a Hawes se přes to parno zasmál.

Tlouštík vydal opravdu nejméně za dva. Rozprostřel se do šířky jako město, jako celý stát, jako světadíl. Malátně dřepěl v tom vlhkém vzduchu na mramorové lavici u zdi jako gigantická roztřesená mísa bílého masa a ručník měl přehozený přes rozkrok. Když nabral dech, vrstvy tuku se daly do pohybu a rozvlnily se.

„Ty seš polda, že jo?” zeptal se Hawese.

„Jsem.”

„Říkáš z Willisový pátračky, ale to by mohlo znamenat taky něco jinýho. Willis tě za mnou poslal?”

„Ano.“

„Bezva chlap, Willis. Viděl sem ho, jak srazil na zem jednoho, kerej vážil aspoň dvě stě kilo. Džudo. Je expert přes džudo. Šáhneš na něj, udělá to rup a máš pazouru v sádře. Žádná sranda.” Donner se uchechtl a všechno, co k němu patřilo, se chechtalo taky – Hawesovi se při tom dělalo trochu nanic.

„Tak co bys chtěl vědět?”

„Znáte někoho, komu se říká Lady?” zeptal se Hawes. Usoudil, že bude lepší jít přímo k věci, než omdlí horkem.

„Lady,” opakoval Donner. „Šikovný meno. Je taky z naší branže?”

„Nevím.”

„Znal jsem jednu v St. Louisu, říkalo se jí Holubička. Donášela a byla sakramentsky dobrá. Tak jí říkali Holubička. Jako lejdy vod holuba, došlo ti to?”

„Došlo,” řekl Hawes.

;,Ta věděla všecko, ale všecko, poldo, všecko! Víš, jak dostávala informace?”

„Můžu si to domyslet.”

„A nemusíš bejt ani moc chytrej. Přesně tak je dostávala. Vymámila by informace ze sfingy, na to vem jed! Uprostřed pouště by se -”

„Není tady ve městě, viďte?”

„Není. Je mrtvá. Jeden z těch jejích byl nebezpečnej, měla se mu vyhnout. Riziko kšeftu, co chceš? Holubička dolítala.”

„Zabil ji, protože donášela i na něj?”

„Jo a eště kvůli něčemu jinýmu. Prej vod ní dostal tripla. Von byl ohromně pořádnej, navyklej na čistotu, víš, a to, co vod ní dostal, se mu nelíbilo. Pic a bylo po Holubičce.” Donner chvíli přemítal. „Dyž se to tak veme, tak to žádná lady nebyla, co?”

„Asi ne. A co ta lady, kterou hledáme my?”

„Víte vo ní něco?”

„Dneska večer ji má někdo zabít.”

„Fakt? A kdo ji má voddělat?”

„To se právě snažíme zjistit.”

„Aha. Tvrdej voříšek, co?”

„To je. Poslyšte, nemohli bysme jít ven a pohovořit si tam?”

„Copak? Seš nachlazenej? Já je poprosím, aby přidali.”

„Ne ne ne,” řekl Hawes honem.

„Říkáš lady?” Donner se zasmušil a přemýšlel nahlas. „Lady?”

„Ano.”

Parno bylo čím dál větší. Donner seděl a uvažoval a teplota v místnosti jako by bez přestání stoupala. Každá vteřina úvah s sebou přinášela odpovídající vteřinu horka. Hawes polykal vzduch ústy a lapal po dechu. Toužil po sklenici ledové vody Po sklenici studené vody. Byl by vzal zavděk i vlažnou vodou. Bral by i horkou, docela určitě by byla chladnější než vzduch v místnosti. Seděl, pot mu prýštil z každého póru a Donner zatím přemýšlel. Vteřiny odtikávaly, pot mu máčel obličej, řinul se z ramen a stékal po páteři.

„V starým klubu Black and White byla jedna černošská tanečnice,” řekl Donner.

„A je tady?”

„Ne, dělá striptýz v Miami. Říká se jí Lady. Měla jedno moc fajnový číslo. U těch, co žádaj stydlivou děvenku a k tomu s černou kůží, měla ohromnej úspěch. Ale teď je v Miami.”

„Je nějaká tady?”

„Já přemejšlim,” řekl Donner.

„Nemohl byste přemejšlet trochu rychleji?”

„Přemejšlim. Dělám, co můžu. Byla tu jedna, vobchodovala s drogama, tý se říkalo Lady. Ale myslím, že vodjela do New Yorku. Na těhle vobchodech se teď vydělává tam. Jo, ta je v New Yorku.”

„Dobře, a kdo je tady?” zeptal se Hawes rozzlobeně a utíral si upocenou rukou upocený obličej.

„Počkej, už to mám,” řekl Donner.

„A co?” ”

„Tu Lady. Nová holka na Ulici štětek. Ulice štětek ti něco říká?”

„Trochu.”

„Pracuje pro mamá Idu. Znáš to tam?”

„Neznám.”

„Kámoši z pátračky to budou vědět. Podívej se za ní. Lady. U mamá Idy.”

„Vy ji znáte?” zeptal se Hawes.

„Jako Lady? Jen profesionálně.”

„Profesionálně z vašeho hlediska nebo z jejího?”

„Z mýho. Jsou to asi dva tejdny, co sem z ní vytáh pár informací. Kruci, že sem si na ni nevzpomněl hned! Jenže já jí Lady neříkám, Lady je jen pro klienty. Dovopravdy se menuje Marcia. Šťabajzna.”

„Povězte mi o ní něco.”

„Není toho moc. Chceš pravdu, nebo to, co vykládá klientům? Teda – chceš slyšet vo Marcii, nebo vo Lady?”

„O obou.”

„Máš to mít. Takle to líčí Ida. Vydělává na tom majlant, to mi můžeš věřit. Jak de někdo po tý ulici, sichr hledá podnik mamá Idy. A jak ho najde, nemůže se dočkat, až si to rozdá s Lady”

„Proč?”

„Protože mamá Ida má fantazii. Todle je její story. Marcia se narodíla v Itálii. Je céra ňákýho italskýho hraběte, co má vilu u Středozemního moře. Za války se Marcia – proti papínkovu přání – provdala za partyzána, kerej bojoval proti Mussolinimu. Vzala si šperky asi za deset tisíc dolarů a vodešla za ním do hor. Představ si tu urozenou krasotinku, jak žije v jeskyni s hordou fousatejch chlapů! No a jednoho krásnýho dne zaútočili na vlak a její manžel při tom padnul. Zástupce velitele prohlásil, že Marcia teďpatří jemu, a netrvalo dlouho a přidala se k němu celá ta horda hrdlořezů. A tak jednou v noci Marcia vzala roha. Honili ji po horách, ale vona jim utekla.

Za ty šperky si zacálovala cestu do Ameriky. Ale patřila k nepřátelskýmu táboru, a tak se musela skovávat. Anglicky neuměla, a tak nesehnala práci a zbejvala jí jen prostituce. Dělá to pořád, ale s vodporem. Chová se při tom jako dáma a pokaždý, když ji někdo přefikne, je to, jako dyby ji zmermomocnil. Tak todle je Lady, jak to vo ní vykládá mamá Ida.”

„Jak je to doopravdy?” zeptal se Hawes.

„Menuje se Marcia Polenská a je ze Scrantonu. Tímdle řemeslem se živí vod šestnácti let. Je mazaná jako zmije a umí napodobit přízvuk. Ten italskej je asi tak poctivej jako ta komedie se znásilněním.”

„Má nějaké nepřátele?” chtěl vědět Hawes.

„Jak to myslíš?”

„Mohl by ji někdo chtít zabít?”

„Voddělat ji chce nejspíš každá šlapka na tý jejich ulici. Ale pochybuju, že by se někerá na to zmohla.”

„Proč?”

„Jsou to hodný holky. Já mám štětky rád.”

„No nic,” řekl Hawes nezávazně. Vstal. „Já jdu.”

„Willis to se mnou vyřídí?” zeptal se Donner.

„Jo. Promluvím s ním. Tak nastele,” rozloučil se Hawes spěšně. „A dík.”

„De nada,” odpověděl Donner a pohodlně se v páře rozvalil. Když se Hawes oblékl a vyslechl Reganovu přednášku o tom, jak se člověk může napakovat v boxu, vyšel na ulici s Reganovou vizitkou a připomenutím, aby si ji dobře schoval. Zavolal do služebny. Telefon vzal Carella.

„Už jsi zpátky?” zeptal se ho.

„Jo, čekal jsem, až zavoláš.”

„Co jsi zjistil?”

„Danny Gimp říká, že existuje jedna štětka, která si říká Lady a pracuje na Ulici. Může to být ta naše.”

„Totéž mi řek Donner,” potvrdil Hawes.

„Fajn. Tak jdem za ní. Možná že to bude jednodušší, než jsme si mysleli.”

„Možná,” souhlasil Hawes. „Mám se vrátit do služebny?”

„Ne, sejdeme se tam. U Jenny, znáš to tam?”

„Najdu to.”

„Kolik máš hodin?”

Hawes se podíval na hodinky. „Deset a tři minuty.”

„Můžeme se sejít ve čtvrt na jedenáct?”

„Budu tam,” řekl Hawes a zavěsil.

4

LA VÍA DE PUTAS se táhla od severu Isoly k jihu a skládala se všeho všudy ze tří bloků. Za léta mnohokrát změnila jméno, ale nikdy svou profesi. Jméno měnila podle různých skupin přistěhovalců, název Ulice štětek se překládal do tolika jazyků, ke kolika národnostem patřili. Ta profese, stejně solidní a výnosná jako pohřební ústav, vytrvale odolávala náporu času, událostí a policie. Po pravdě řečeno, policie byla v určitém smyslu její součástí. Ulice štětek nebyla totiž žádným tajemstvím. Snažit se uchovat ji v tajnosti by bylo totéž jako snaha udržet pod pokličkou existenci Ruska. Sotva se našel občan nebo dokonce návštěvník Isoly, který by neslyšel o Ulici štětek, a nejeden občan znal její praktiky z první ruky. A pokud něco vědí občané, ví to – i když jí to někdy myslí pomalu – i policie.

A právě tady si podávalo ruce to nejstarší povolání na světě s tím novějším. A při tom stisku přecházely z dlaně do dlaně nejrůznější bankovky, a tak mohla Ulice provozovat čilé obchody bez vměšování zákona. Pro policisty ze sedmaosmdesátky se situace zkomplikovala, když mravnostní policie zaujala puritánské stanovisko. Ale ani pak netrvalo dlouho a policisti pochopili, že zelené papírky se dají dělit a rozdělovat pořád dál. Bylo jich tolik, že se dostalo na všechny, a být úzkoprsý vůči něčemu tak univerzálnímu, jako je sex, nemělo smysl.

Mimoto, a to byla racionální úvaha nejrafinovanějšího druhu, není lepší mít všechny šlapky revíru na území dlouhém tři bloky, ,než roztroušené po všech ulicích? Ovšemže ano. Zločin je přece něco jako zdroj faktů pro disertaci. Jakmile víte, kde se nalézá, máte napůl vyhráno.

Uniformovaní policajti ze sedmaosmdesátky věděli, kde ho najít a také jak ho pozbýt. Občas se zastavovali na kus řeči s majitelkami bordelů. Mamá Luz, mamá Theresa, mamá Carmen, mamá Ida, mamá Inez (podle šlágru téhož jména) a to byly samé spolehlivé bordelmamá – a pokud šlo o diskrétní prachy, bylo na ně spolehnutí. Policajti se na oplátku dívali jinam. Někdy, za ospalých odpolední, když byl na ulicích klid, zaskočili si na kafe a něco k tomu. Žádná bordelmamá nic moc nenamítala. Koneckonců, když vezete na trakaři jablka, očekáváte, že pochůzkář si tu a tam vezme jablíčko, že ano?

Detektivové ze sedmaosmdesátky dostali nějaký ten papírek, který putoval od zákazníka k prostitutce, od ní k mamá a nakonec k pochůzkáři, jen zřídka. Detektivové se starali o důležitější věci a jíst musí každý. Kromě toho věděli, že svůj příděl dostávají i příslušníci mravnostní policie, a nechtěli, aby se koláč rozdělil na příliš mnoho porcí a pekárna zavřela nadobro. Z profesionální zdvořilosti se i oni dívali jinam.

Ve středu 24. července v 10.21 se jinam dívali Hawes a Carella. „U Jenny byl mrňavý zapadáček na rohu Ulice štětek. Většina peněžních transakcí se odehrávala právě tam, ale Carella a Hawes se o ně nezajímali. Probírali Lady.

„Z toho, co jsem zjistil, soudím, že na ni budeme muset stát ve frontě,” řekl Carella.

Hawes se ušklíbl. „Co kdybys to nechal na mně, Steve?” zeptal se. „Ty jseš ženatej. Nechci tě kazit – “

„Já už jsem zkaženej,” řekl Carella. Podíval se na hodinky „Není ještě ani půl jedenáctý. Jestli nám to vyjde, tak máme před vrahem devět a půl hodiny náskok.”

;,Jestli.”

„Tak pojďme za ní.”

Carella se odmlčel. „Byl jsi někdy v takovým podniku?”

„Ve třicítce jsme měli hodně nóbl veřejnejch domů.”

„Tak ty naše nejsou nóbl, chlapče,” řekl Carella. „Jsou moc a moc nenóbl. Jestli máš kolíček, tak si ho dej na nos.”

Zaplatili a vyšli na ulici. V půli bloku stál policejní vůz a dva strážníci hovořili na chodníku s mužem a ženou, obklopenými dětmi.

„Tady se něco děje,” řekl Carella a zrychlil krok. Hawes ho dohnal.

„Jen se nerozčilujte,” říkal strážník. „Nerozčilujte se.”

„Že se nemám rozčilovat?” zaječela žena. „Jak se nemám rozčilovat? Tenhle člověk -“

„Držte pusu!” okřikl ji druhý strážník. „Chcete, aby sem přijel policejní ředitel?”

Carella se protlačil hloučkem dětí. Strážníky poznal hned. Šel k tomu nejbližšímu a zeptal se: „Co se děje, Tome?”

Obličej ženy zazářil úsměvem. „Stevoušku!” řekla. „Dio gracias! Řekni těmhle pitomcům -”

„Dobrý den, mamá Luz,” pozdravil Carella.

Ta, kterou oslovil, byla otylá žena s alabastrově bílou pletí a černými vlasy staženými v týle do drdolu. Na sobě měla volné kimono, v jehož výstřihu se vzdouvalo její mohutné poprsí. Její obličej měl jemné rysy – andělské a patricijské. Patřila k nejznámějším představitelkám svého povolání ve městě.

„Co se děje?” zeptal se Carella strážníka znova.

„Tenhle pán nechce platit,” odpověděl strážník.

Tenhle pán byl mužík v lehkém, modrobíle proužkovaném obleku. Jak stál vedle mamá Luz, zdál se hubenější, než ve skutečnosti byl. Pod nosem měl knírek podobný štětečku a do čela mu schlíple visely černé vlasy.

„Jak to?” zeptal se Carella.

„Nechce platit. Byl nahoře. Teď se snaží vykroutit z placení.”

„Vždycky říkám holkám, nejdřív berte dinero,” vmísila se do řeči mamá Luz. „Nejdřív dinero a pak amor. Ne! Ta nána, ta nová, zapomíná. A pak vidíš, co se stane. Řekni mu to, Stevoušku. Řekni mu, že svý peníze musím dostat.”

„Přestáváš dávat pozor, Luz,” řekl Carella.

„Jo jo, já vím. Ale řekni mu; že chci svý peníze, Stevoušku. Řekni to tomu Hitlerovi.”

Carella se na mužíka podíval a poprvé si všiml té podoby. Mužík dosud mlčel. Stál vedle mamá Luz s rukama zkříženýma na prsou, rty pod tou směšnou čárkou knírku našpulené. Oči mu jen planuly.

„Vy jste detektiv?” zeptal se najednou Carelly.

„Jsem.”

„A vy dovolíte, aby se u nás ve městě dály takový věci?”

„Jaké takové věci?”

„Veřejná prostituce.”

„Já žádnou nevidím,” ohradil se Carella.

„Co vlastně jste, pasák nebo co? Děláte agenta všem bordelům ve městě?”

„Pane -” začal Carella, ale Hawes se opatrně dotkl jeho ruky. Situace hrozila bezprostředním nebezpečím a Hawes to ihned poznal. Jedna věc byla dívat se jinam a jiná veřejně schvalovat. Ať už byly Carellovy vztahy k mamá Luz jakékoli, Hawes cítil, že není vhodná chvíle stavět je na odiv. Stačí rozzuřený telefonát na policejní ředitelství a bude z toho malér, pořádný malér.

„Máme za někým jít, Steve,” řekl.

Carella se setkal s Hawesovýma očima a jasně mu naznačil, aby se sakra do téhle věci nepletl.

„Byl jste nahoře u nich, pane?” zeptal se mužíka.

„Byl.”

„V pořádku. Nevím; co jste tam dělal, a ani se vás na to neptám. To je vaše věc. Ale podle snubního prstenu, který máte na ruce – “

Mužík bleskurychle schoval ruku.

„ – soudím, že myšlenka na to, že budete odveden před soudce, abyste svědčil o veřejné prostituci, by se vám moc nelíbila. Já mám moc práce, pane, a tak ponechávám celou věc vašemu svědomí. Jdeme, Cottone,” řekl.

Chystal se odejít po ulici. Hawes se k němu připojil. Hawes při chůzi vrhl pohled přes rameno.

„Už platí,” řekl. Carella zabručel.

„Mrzí tě to trochu?”

„Trošku.”

„Myslel jsem jen na tebe.”

„S mamá Luz se dá spolupracovat. Mimoto ji mám rád. Nikdo se toho chlapa neprosil, aby přišel do našeho revíru. Přišel, najed se a je podle mě spravedlivý, aby to zaplatil. Ta holka v tom nejede pro zábavu. Nadře se víc než nějakej ouřada.”

„Tak proč není radši ouřednicí?” zeptal se Hawes logicky.

„Touché,” zasmál se Carella. „Tady je podnik mamá Idy.”

Podnik mamá Idy vypadal jako všechny ostatní baráky v ulici. Na schůdcích před vchodem seděly dvě děti a čmáraly křídou po chodníku.

„Vypadněte z těch schodů,” řekl Carella a děti se rozprchly. „Tohle mě štve. Že ty děti všechno vidí. To má být výchova.”

„Před chvílí se zdálo, že to pokládáš za počestný zaměstnání,” namítl Hawes.

„Chceš se hádat?”

„Ne. Snažím se vypátrat, jak ti to myslí.”

„Jak si přeješ. Zločin není počestnej. Prostituce je zločin, aspoň tady u nás je zločin. Snad má zákon pravdu, snad ne, nejsem od toho, abych o tom rozhodoval, já musím zákon jen prosazovat. Dobrá. V tomhle revíru a možná že ve všech ostatních taky, co já vím, je prostituce nezákonná činnost, která není proti zákonu. Tihle dva strážníci dostávají zaplaceno od všech zdejších bordelmamá. Dávají pozor, aby neměly nepříjemnosti, a ony zase vedou svý podniky poctivě. Nekrade se v nich a nepodvádí. Prostě obchod na rovinu. Ale ten nádiva, co se pokoušel mamá Luz ošidit, jednal proti zákonu, nemyslíš? Tak co si v takový situaci má policajt počít? Obrátit se zády ke všem nepravostem, nebo jen k některým?”

„Jen k těm, za který nedostal zaplaceno,” řekl Hawes.

Carella se k němu otočil. „Já jsem za celou dobu, co jsem u policie, nevzal ani cent. To si pamatuj.”

„Nechtěl jsem říct, že ty bereš.”

„Dobře. Policajt se nikdy nemůže řídit jen tím, co je napsáno. Můj smysl pro to, co je dobrý a co špatný, nemá nic společnýho se zákonem. Podle mě se ten Hitler nechoval správně. Chtěl jíst koláče bez peněz. Prostý, viď? Třeba jsem si uškodil, ale třeba taky ne. Je mi to fuk a ať to veme čert.”

„Jo,” řekl Hawes.

„Zlobíš se?”

„Ne. Poučil jsi mě.”

„A ještě jedna věc,“ řekl Carella.

„Jaká?“

„Ty děti, který tam okouněly. Bylo lepší nechat je, aby všechno viděly? Nebo to radši ukončit?”

„Moh jsi to ukončit, ale nenutit toho chlapa, aby zaplatil.”

„Ty se dneska nějak strefuješ,” řekl Carella a vešli do baráku. Na chodbě fungoval jediný zvonek. Carella ho stiskl.

„Mamá Ida je potvora,” řekl. „Myslí si, že jí patří celá ulice i s městem. Na ni se musí zhurta.”

Vnitřní dveře se otevřely. Černovlasá žena, která v nich stála, držela v ruce kartáč, vlasy jí visely kolem hubeného obličeje, v němž vynikaly pronikavé hnědé oči. Na sobě měla bleděmodrý svetr a černou sukni a byla bosa.

„Copak zase?” zeptala se.

„To jsem já, Carella. Pusť nás dovnitř, Ido.”

„Co chceš, Carello? Že by si poldové přišli k nám zařádit?”

„Chceme mluvit s dívkou, který říkáte Lady.”

„Nemá čas,” řekla Ida.

„Počkáme.” .

„Může to chvíli trvat.”

„Počkáme.”

„Čekejte venku.” .

„Ido,” řekl Carella jemně, „vypadni z těch dveří – a rychle!”

Ida ustoupila. Carella a Hawes vešli do šeré chodby.

„Co po ní chcete?” zeptala se Ida.

„Položit jí pár otázek.”

„Jakejch?”

„Policejní záležitosti,” odpověděl Carella.

„Ale nevodvedete ji, že ne?”

„Ne. Jen pár otázek.”

Ida zazářila. Mezi předními zuby měla jeden zlatý. „Dobrý. Pojďte dál a posaďte se.”

Zavedla je do malého, ponurého salonku. Páchl kadidlem a potem. Pot převládal.

Ida se podívala na Hawese. „Kdo je tohle?” zeptala se.

„Detektiv Hawes,” představil ho Carella.

„Fešák,” prohlásila Ida bez nadšení. „Co se ti stalo s vlasama? Jak jsi přišel k těm bílejm?”

„Stárnu.”

Hawes se dotkl bílého pruhu.

„Jak dlouho jí to bude trvat?” zeptal se Carella.

„Těžko říct. Je pomalá. Nemaj to s ní lehký, je přece lady, copak to nevíš? S takovejma se musí zacházet něžně. Musí se s nima mluvit.”

„Přijdeš s ní o spoustu peněz, ne?”

„Platí se za ni třikrát víc než za ostatní,” řekla Ida.

„Stojí za to?”

Ida se ušklíbla. „Když se za ni musí platit, tak asi jo.” Znova si změřila Hawese. „Sázím se, že tys za to nemusel platit nikdy.”

Hawes ji nezúčastněně pozoroval. Věděl, že Ida mluví jazykem své profese. Až dosud se nesetkal s prostitutkou nebo majitelkou bordelu, která by nemluvila o sexu tak samozřejmě, jako průměrná žena hovoří o šatech nebo o dětech. Přesto jí neodpověděl.

„Jak myslíš, že jsem stará?” zeptala se ho.

„Šedesát,” odpověděl rovnou.

Ida se rozesmála. „Ty hajzlíku!” řekla. „Je mi teprve pětačtyřicet. Zaskoč sem někdy odpoledne.”

„Díky ”

„Šedesát!” řekla pohrdavě. „Já ti ukážu šedesát!”

Nahoře se otevřely a zavřely dveře. Na chodbě zazněly kroky. Ida vzhlédla.

„Skončila,” řekla.

Po schodech scházel muž. Rozpačitě nakoukl do salonku a pak vyšel hlavním vchodem.

„Tak jdeme,” řekla Ida. Pozorovala Hawese, jak vstává. „Pěknej čahoun,” podotkla skoro pro sebe a pak vedla detektivy ke schodům. „Měla bych vám vlastně naúčtovat její čas.”

„Můžeme ji vzít k nám do služebny,” navrhl Carella.

„To byl vtip, Carello,” opáčila Ida. „Copak nepoznáš, kdy si dělám legraci? Jak se jmenuješ křestním jménem, Hawesi?”

„Cotton.”

„Jak to, Cottone, že tvůj parťák nepozná, kdy si dělám srandu?” Zastavila se nahoře na schodech a podívala se dolů na Hawese. „Je těmhle nohám šedesát?”

„Sedmdesát,” odpověděl Hawes a Carella vyprskl smíchy.

„Ty grázle,” řekla Ida, ale nedokázala potlačit smích. Vyšli na hořejší chodbu. V jednom pokoji seděla na okraji postele dívka v kimonu a leštila si nehty. Všechny ostatní dveře na chodbě byly zavřené. Ida k jedněm přistoupila a zaťukala na ně.

Tichý hlas odpověděl: „Si? Kdo bude to?”

„Ida. Otevři!”

„Minutku, per piacere.”

Ida se zamračila a čekala. Dveře se pootevřely. Dívce, která se v nich objevila, bylo nejméně dvaatřicet. Klidný obličej s hluboce posazenýma hnědýma očima rámovaly černé vlasy a zračil se na něm, stejně jako kolem koutků úst, smutek. V tom; jak dívka držela hlavu, bylo cosi vznešeného, právě tak jako v držení ramen. Jednou rukou si graciézně přidržovala výstřih, aby neodhaloval špičatá ňadra. V očích měla strach, jako by se bála toho, co bude následovat.

„Si?” zeptala se.

„Přišli za tebou ňáký pánové,” řekla Ida.

Dívka se na ni žalostně podívala. „Už zase?” zeptala se. „Prosím, signora, ne hned, prosím. Jsem tak – “

„Nenamáhej se, Marcie. Jsou to policajti.”

Z Marciiných očí zmizel strach. Ruka klesla od výstřihu kimona, které se rozevřelo a odhalilo začínající oblouk ňader. Z obličeje a držení těla vyprchala všechna vznešenost. Kolem očí a úst se objevily tvrdé rysy.

„Co má bejt?” zeptala se.

„Nic,” řekl Carella. „Chceme si s vámi promluvit.”

„Určitě nic víc?”

„Nic víc.”

„Někdy sem přijdou poldové a očekávaj -”

„Nic podobného,” řekl Hawes. „Chceme si s vámi promluvit.”

„Tady, nebo dole?”

„To záleží na vás.”

„Tady,” prohlásila a ustoupila ode dveří. Carella a Hawes vešli do pokoje.

„Potřebujete mě?” zeptala se Ida.

„Ne.

„Budu dole. Chceš se něčeho napít, než odejdeš, Cottone?”

„Ne, děkuju.”

„Copak, copak? Já se ti nelíbím?” Naklonila laškovně hlavu. „Mohla bych ti všelicos ukázat.”

„Líbíte se mi strašně,” řekl Hawes a usmíval se. Carella na něj překvapeně civěl. „Mám jen strach, aby vás ta námaha nesklátila.”

Mamá Ida se rozchechtala. „Ty grázlíku!” řekla a odešla. Slyšeli, jak se na chodbě pochechtává a mumlá si: „On se bojí, aby mě ta námaha nesklátila!”

Marcia seděla s nohama zkříženýma způsobem, který měl do lady daleko.

„Oukej, tak vo co de?” zeptala se.

„Pracujete tu dlouho?” zeptal se Carella.

„Asi šest měsíců.”

„Jde to?”

„Jak po másle.”

„Měla jste za tu dobu, co jste tady, nějaký potíže?”

„Jak to myslíte?”

„Hádky, pranice?”

„Jako vobvykle. Je nás tu dvanáct holek. Každou chvíli někerá ječí, že jí ňáká jiná vzala natáčky. To znáte, ne?”

„Co něco vážnějšího?”

„Jako vjet si do vlasů, takovýho něco?”

„Ano.”

„Ne. Já se s holkama moc nepaktuju. Beru víc než vony a jim se to nelíbí. Hádkám se vyhejbám. Tohle je teplý místečko. Nejlepší, co sem v životě měla. Taky sem tu hvězda.” Vytáhla si kimono nad kolena. „Horko, co?”

„Je,” řekl Carella. „Měla jste někdy nějaký malér s klienty?”

Marcia si ovívala nohy kimonem jako vějířem.

„Vo co vůbec kráčí?”

„Měla?”

„Malér s klientama? Já nevím. Přece si nebudu takový blbosti pamatovat. Vo co kráčí?”

„My se snažíme zjistit, jestli vás chce někdo zabít, nebo ne,” řekl Hawes.

Marcia si přestala ovívat nohy kimonem. Hedvábná látka jí vyklouzla z prstů. „Cože? Vopakujte to!”

„Slyšela jste dobře hned poprvé.”

„Mě zabít? To jsou kecy. Kdo by mě chtěl zabít?” Odmlčela se a pak pyšně dodala: „Já sem v posteli eso.”

„A nikdy jste s žádným klientem neměla potíže?”

„Jaký potíže bych já mohla – “ Zarazila se. Na obličeji se jí objevil přemítaný výraz, takže na chvíli na sebe vzal onu klidnou vznešenost. Na chvíli se z ní stala opět lady. Ale sotva promluvila, byla ta chvíle pryč. „Myslíte, že by to moh bejt von?” zeptala se.

„O kom mluvíte?”

„Víte určitě, že mě chce někdo zabít? A jak to víte?”

„My to nevíme, my jen hádáme.”

„No, jednou jeden muskej… Ale ne, to von jen tak plácal.”

„Kdo?”

„Jeden kretén. Námořník. Celou dobu, co u mě byl, se snažil si vzpomenout, odkud mě zná. Nakonec se mu to povedlo. Pamatoval se na mě z Novýho Londýna. Pracovala sem tam za války. Na ponorkový základně, víte. Vynášelo to. Pamatoval se na mě a tvrdil, že sem ho vošidila, a chtěl svý peníze zpátky. A že prej nejsem dcera žádnýho italskýho hraběte, ale vobyčejná podvodnice. Přiznala jsem se, že pocházím ze Scrantonu, ale řekla sem mu, že za svý prachy dostal to, co dostat měl, a když se mu to nelíbí, ať táhne. Řek mi, že se vrátí, a až se vrátí, že mě zabije.”

„Kdy se to stalo?”

„Asi tak před měsícem.”

„Pamatujete se, jak se jmenoval?”

„Vobyčejně si mena nepamatuju, ale tenhle spustil randál. Voni mi všichni řikaj, jak se menujou. Hned, víte, tim začnou. Já sem Charlie, já sem Frank, já sem Ned. Vzpomeneš si na mě, viď, pusinko? Já a vzpomenout si! To by eště scházelo! Mám co dělat, abych na někerý zapomněla!”

„Ale toho námořníka si pamatujete?”

„Samo. Řek, že mě zabije. Vy byste si to nepamatoval? Eště k tomu měl pitomý méno.”

„Jak se jmenoval?”

„Mickey.”

„Mickey a jak dál?”

„Na to sem se ho taky ptala. Řekla sem: Jak? Mickey Mouse? Ale žádnej Mickey Mouse to nebyl.”

„Tak jak se jmenoval?”

„Mickey Carmichael. Pamatuju si, jak to řek. Mickey Carmichael. Lodní hasič druhý třídy. Zrovna takle to řek. Jako dyby říkal Jeho Veličenstvo anglickej král. Cvok. Totální cvok.”

„Řekl vám, kde slouží?”

„Přišel z lodi. Byla to jeho první vycházka ve městě.”

„Z které lodi?”

„To nevím. Říkal jí plechárna. To je jako bitevní loď, že jo?”

„To je torpédoborec. Co ještě řekl o té lodi?”

„Už nic. Jen že je rád, že je z ní pryč. Počkejte! Stávka? Něco ohledně stávky?”

„Že by stávka?” zeptal se Carella a otočil se k Hawesovi. „Ve válečném loďstvu se může stávkovat?”

„Může. Ale já nechápu, proč by o tom on měl mluvit. Opravdu řekl, že je lodní hasič druhé třídy? Neřekl, že je námořník druhé třídy?”

„Ne ne, byl seržant nebo něco podobnýho. Měl na rukávě červený prýmky.”

„Dva červené prýmky?”

„Jo.“

„Byl tedy námořní poddůstojník druhé třídy, ona má pravdu, Steve.” řekl Hawes. Obrátil se zase k dívce. „Ale o stávce mluvil, že?”

„Něco v tom smyslu.”

„O vzpouře na lodi?”

„Jo, vo něčem takovým. O stávce nebo tak něco.”

„Stávka,” řekl Hawes napůl k sobě. „Na lodích se sice taky může stávkovat -” Luskl prsty. „Ale ona to bude spíš hlídka než stávka. Neřekl, že ta jeho loď byla hlídková loď?”

„Jó, přesně tak to řek,” přisvědčila Marcia s rozšířenýma očima. „A nevěřili byste, jak na to byl hrdej!”

„Takže hlídkový torpédoborec,” řekl Hawes. „To by nám nemělo dělat velké potíže. Mickey Carmichael.” Přikývl. „Ještě se jí na něco chceš zeptat?”

„Já jsem hotov”

„Já taky. Moc vám děkujeme, slečno Marcie.”

„Vy myslíte, že se vopravdu pokusí mě zabít?” zeptala se Marcia.

„Zjistíme to,” uklidňoval ji Hawes.

„Co mám dělat, dyby sem přišel?”

„My ho dostaneme, dřív než přijde.”

„Ale co dyž vás oblafne?”

„To se nestane.”

„Já vim. Ale co dyž?”

„Zkuste se schovat pod postel,” navrhl Carella.

„Dobrá rada nad zlato,” řekla Marcia.

„My vám zavoláme. Jestli je to náš člověk a jde po vás, dáme vám vědět.”

„Heleďte, slibte mi něco. Dejte mi vědět, i když nejde po mně. Nechci tady sedět a třást se pokaždý, když někdo zaklepe na dveře.”

„Že byste se bála?”

„To se ví, že se bojím, vy protivo!” řekla Marcia.

„O to líp vám půjde to vaše divadýlko,” opáčil Carella a oba detektivové odešli.

BUDOVA VOJENSKÉHO NÁMOŘNÍHO LOĎSTVA pro námořní obvod sahající po hranice města měla své úřadovny na třídě Víry. Hawes si vyhledal číslo v telefonním seznamu a vytočil je.

„Vojenská námořní správa,” ozvalo se v telefonu.

„Tady je policie,” řekl Hawes. „Rád bych mluvil s vaším velícím důstojníkem.”

„Okamžik, prosím.” Následovala pauza a několikeré cvaknutí.

„Podporučík Davis,” ozvalo se.

„Vy jste velitel?” zeptal se Hawes.

„Nikoli, pane. Co si přejete, prosím?”

„Tady je policie. Snažíme se najít jednoho námořníka z -”

„To by spadalo do působnosti Pobřežních hlídek, pane. Okamžik, prosím.”

„Podívejte se, já bych chtěl jen -” Hawese přerušilo další cvakání.

„Prosím, pane?” ozvala se ústředna.

„Přepojte ten hovor na poručíka Jergense z Pobřežních hlídek, ano?”

„Ano, pane.”

Další přepojování. Hawes čekal.

„Poručík Jergens, Pobřežní hlídky,” ozvalo se ve sluchátku.

„Tady je detektiv Cotton Hawes,” odpověděl Hawes, aby mezi těmi všemi důstojníky uvedl taky nějakou hodnost. „Hledáme námořníka, který se jmenuje Mickey Carmichael. Je na lodi -“

„Co provedl?” zeptal se Jergens.

„Zatím nic. Chceme mu zabránit, aby – “

„Jestli nic neprovedl, nemáme o něm záznam. Má nějaké spojení s touto budovou?”

„Ne, je -”

„Okamžik, spojím vás s osobním oddělením.”

„Já nechci =’

Opět ho přerušilo přepojování.

„Ústředna?” řekl Jergens.

„Ano, pane.”

„Přepojte ten hovor na korvetního kapitána Elliota v osobním.”

„Ano, pane.” Hawes čekal. Cvak cvak. Cvak cvak.

„Kancelář kapitána Elliota,” řekl hlas.

„Je to korvetní kapitán Elliot?”

„Ne, pane. Tady je vedoucí lodní písař Pickering.”

„Dejte mi kapitána, Pickeringu.”

„Lituji, pane, ale právě tady není, pane. Kdo volá, prosím, pane?”

„Tak mě laskavě přepojte na jeho nadřízeného.”

„Jeho nadřízený je velící důstojník, pane. Kdo volá, pane?”

„Tady je admirál Hawes,” vykřikl Hawes. „Spojte mě s vaším velícím důstojníkem, a to hned!”

„Ano, pane admirále. Ano, pane.”

Přepojování se šíleně zrychlilo.

„Ano, pane?” zeptala se ústředna.

„Přepojte ten hovor na kapitána Finchbergera,” řekl Pickering. „Na duplexu.”

„Ano, pane.” Znova cvak cvak.

„Kancelář kapitána Finchbergera,” ozvalo se v telefonu.

„Dejte mi kapitána. Tady je admirál Hawes,” řekl Hawes. Začínal se královsky bavit.

„Ano, pane,” vyštěkl hlas. Hawes čekal.

Na hlase, který se ozval, bylo jasné, že si jeho majitel nenechá věšet bulíky na nos.

„Který admirál?” zařval.

„Pane?” řekl Hawes. Vzpomněl si na své dny u námořnictva a uvědomil si, že mluví s kapitánem válečného loďstva, což je něco zcela jiného než armádní kapitán. Je to hodnost jaksepatří vysoká, má plno „zlatých snítek” na čepici a kdejakou nablýskanou mosaz. Vzhledem k tomu Hawes změnil tón. „Omlouvám se, pane, váš tajemník mi zřejmě špatně rozuměl. Tady je detektiv Hawes ze sedmaosmdesátého policejního revíru. Byli bychom vám velmi vděčni, kdyby nám Námořní správa mohla pomoci s velice zapeklitým, problémem.”

„O co jde, Hawesi?” zeptal se Finchberger, již poněkud obměkčený

„Hledáme námořníka, který byl před měsícem tady ve městě, a možná že je tu dosud. Byl na vycházce z hlídkového torpédoborce a jmenuje se – “

„Jeden hlídkový torpédoborec tu v červnu byl, to je pravda,” řekl Finchberger. „U.S.S. Perriwinkle. Už je pryč. Odplul čtvrtého.”

„S celou posádkou, pane?”

„Velící důstojník neoznámil, že by se někdo nevrátil z vycházky nebo nedostal vycházku, a přesto chybí. Loď odplula s plným obsazením.”

„Byly tady od té doby v přístavu nějaké jiné hlídkové torpédoborce, pane?”

„Ne, nebyly.”

„Vůbec žádné torpédoborce?”

„Jeden má připlout koncem týdne z Norfolku. To je všechno.”

„Bude to ten Perriwinkle, pane?”

„Nebude. Bude to Masterson.”

„Děkuji vám, pane. Možnost, že by ten námořník byl dosud ve městě, nebo sem měl přijet, tedy neexistuje?”

„Leda by přeskočil z lodi na loď uprostřed Atlantiku,” řekl Finchberger. „Perriwinkle mířil do Anglie.”

„Děkuji vám, pane, byl jste velice laskav.”

„A na admirála si už podruhé nehrajte, Hawesi,” řekl Finchberger a zavěsil.

„Našels ho?” zeptal se Carella. Hawes odložil sluchátko do vidlice. „Je na cestě do Evropy.”

„Takže je z toho venku,” řekl Carella.

„Ano, ale naše milá šlapka ne,” odpověděl Hawes.

„Ne. Pořád ještě může být cílem. Zavolám jí a uklidním ji, aby si nedělala starosti s námořníkem. Mezitím požádám Byrnese o dva uniformovaný poldy, aby hlídali ten Idin podnik. Jestli jde opravdu o ni, tak se náš přítel o nic nepokusí, dokud budou policajti všude kolem.”

„Doufejme.” Hawes se podíval na bílý ciferník na stěně služebny. Bylo přesně jedenáct dopoledne.

Za devět hodin jejich vrah – ať už je to, kdo chce – udeří.

Někde naproti přes ulici, v Groverově parku, se zalesklo slunce na něčem blýskavém, jeho paprsky pronikly zamřížovaným oknem služebny a na okamžik zasvítily Hawesovi do obličeje.

„Stáhni tu roletu, prosím tě, Steve,” požádal.

5

SAM GROSSMAN BYL PORUČÍK, laboratorní technik a šéf policejní laboratoře na Policejním ředitelství v centru města.

Sam byl vysoký chlapík, samá noha samá ruka a pohyboval se uvolněně a nedbale. Byl to mírný člověk s drsným obličejem a nosil brýle, protože jako dítě četl tolik, že si zkazil zrak. Oči měl modré a laskavé, bezelstné oči, na kterých nebylo znát, že jejich majitel se jimi probírá ve faktech souvisejících se zločinem a násilím, často i se smrtí. Sam miloval svou práci v laboratoři, a pokud se zrovna nezabýval zkumavkami ve snaze dokázat, jak moc laboratoř pomáhá při odhalování zločinů, býval přistižen, jak hučí do nejbližšího detektiva a přesvědčuje ho, že spolupráce s laborkou je pro něj nesmírně důležitá.

Když toho rána přinesl kurýr dopis z 87. revíru, začali na něm Samovi technici ihned pracovat. Dopis ofotografovali a snímek poslali zpátky na sedmaosmdesátku. A pak, než se pustili do dalších testů, začali na dopise a obálce pátrat po sotva znatelných otiscích prstů.

S původním dopisem zacházeli nesmírně opatrně. Pečlivě a metodicky potřeli dopis velice tenkou rovnoměrnou vrstvou desetiprocentního roztoku dusičnanu stříbrného a mezi dva válečky, navlhčené tímto roztokem, prostrčili list papíru. Počkali, až papír uschne, a pak jej položili pod ultrafialové světlo. Otisky se objevily za několik okamžiků.

Dopis vypadal takto:

Dopis se otisky prstů přímo hemžil. Sam Grossman to očekával. Dopis byl sestavený ze slov vystříhaných z novin nebo časopisů a nalepených na arch papíru. Sam počítal s tím, že při lepení zůstanou po celém papíru stopy prstů, a nepřepočítal se. Každý ústřižek přitiskl autor dopisu pevně na stránku, aby držel, a každé slovo mělo proto svůj vlastní soubor otisků.

A každý otisk na té stránce byl beznadějně zašpiněný nebo rozmazaný nebo překrytý dalším otiskem – s výjimkou dvou otisků palce, které se nalézaly na levé straně papíru: jeden blízko horního okraje, druhý kousek pod středem. Oba byly zdařilé.

Oba patřily – naneštěstí – seržantu Murchisonovi.

Sam si vzdychl. Do nebe volající smůla! Dokázat důležitost laboratoře není věru snadné!

HAWES SI HOVOR S GROSSMANEM odbyl ve výslechové místnosti, kam se uchýlil, aby si prostudoval fotokopii dopisu. Telefon se ozval v 11.17.

„Hawes?” zeptal se Grossman.

„Ano.”

„Sam Grossman, laborka. Mám zprávu o tom dopise. Protože jde o čas, napadlo mě, že ti to řeknu po telefonu.”

„Povídej,” řekl Hawes.

„Otisky nám moc nepomůžou. Na samotným dopise jsou podařený jen dva. A ty patří vašemu seržantovi v ohlašovně.”

„To je líc dopisu?”

„Ano.”

„A co rub?”

„Všechno je rozmazaný. Dopis někdo přeložil a pak ho přejel zaťatou pěstí, aby držel složenej. Nedá se nic dělat, Hawesi. Je mi líto.”

„A obálka?”

„Murchisonovy otisky – a tvoje. Jinak nic, jen pár dětských otisků. Dobrých. Mělo tu obálku v ruce nějaký dítě?”

„Mělo.”

„Tak těch dětských otisků mám slušnou řádku, kdyby se ti hodily pro srovnání. Mám ti je poslat?”

„Buď tak hodnej. Co ještě máš?”

„Vyšťárali jsme pár věciček, který by ti mohly pomoct. Lepidlo je nejlacinější šmejd, vyráběný firmou Brundy. Prodává se buď v kelímku, nebo v tubě. V jednom rohu dopisu jsme našli mikroskopickou střepinku modrýho laku. Tuby s lepidlem jsou modrý, takže se dá předpokládat, že pisatel použil tubu. To ti ale nepomůže. Lepidlo se dá koupit kdekoli, je to běžný zboží. Zato papír…”

„Ano, co papír?”

„Dobrá značka s vysokým podílem hadroviny, vyrábí ho společnost Cartwright v Bostonu v Massachussetts, ověřili jsme si to v kartotéce vodoznaků. Na papíru je číslo katalogu 142-Y. Pět set archů stojí asi pět a půl dolaru.”

„Jenže se vyrábí v Bostonu.”

„Ano, ale prodává se všude. Distributor je i tady u nás. Chceš vědět, jak se jmenuje?”

„Prosím tě.”

„Východní lodní doprava. Je to na Gageově bulváru v Majestě. Chceš telefon?”

„Chci.”

„Princeton 4-9800.”

Hawes si to zapsal.

„Ještě něco?”

„Jo. Víme, odkud pisatel vystříhal ty slova.”

„Odkud?”

„Přivedlo nás na to ,T ve slově ,to. To ,T je slavný, Hawesi.”

„T z New York Times, viď?”

„Přesně tak. Tyhle noviny se prodávají jak tady, tak ve městech po celým státě. Musím se přiznat, že naše kartotéka novin a časopisů je poměrně nová, ale snažíme se nezaostávat, pokud jde o deníky a všechny důležitý publikace. Někdy dostaneme kusy těl zabalený v novinách nebo v kusech novin. A pak je nám kartotéka užitečná.”

„Chápu,” řekl Hawes.

„Tentokrát jsme měli štěstí. Začali jsme tím ,T z newyorských Timesů, prohlídli jsme, co máme, a kápli jsme na stránky, který použil, i na jejich data.”

„Který data?”

„Použil nedělní přílohu Timesů z 23. června a část věnovanou knihám. Například slovo LADY je vystřižený právě ze stránky o knihách, z reklamy na román Conrada Richtera. Slova ,dnes večer’ jsou z přílohy, z programů kin a divadel. Slovo ,podnik’ ve výrazu ,podniknete’ vzal z ekonomický přílohy.”

„Pokračuj.”

„Číslice 8 je jasně zase z přílohy. Z inzerátu na pivo Ballantine.”

„Ještě něco?”

„Slovo ,zabiju’ dlouho hledal marně. A nakonec ho musel slepit ze dvou kusů. Nemáme zkrátka nejmenší pochybnosti. Použil Timesy z 23. června.”

„A dneska je 24. července.”

„Tak tak.”

„Jinak řečeno, naplánoval to už před měsícem, splichtil ten dopis a pak ho schovával, dokud si nevybere datum vraždy”

„Vypadá to tak. Pokud nepoužil starý noviny, který se někde válely.”

„Zdá se, že to všechno vylučuje cvoka.”

„Podle mě ano, Hawesi,” přisvědčil Grossman. „Mluvil jsem s naším psychologem. Myslí si, že cvok by nečekal měsíc mezi napsáním a odesláním dopisu. A má pocit, že autor poslal ten dopis, protože musel. Podle něho ten chlap chce, aby mu vraždu někdo překazil, a očekává, že ten dopis vám naznačí, jak to udělat.”

„Jak?” zeptal se Hawes.

„To neříkal.”

„Hm. Máš pro mě ještě něco?”

„To je všechno. Ne, počkej. Ten chlap kouří cigarety. V obálce bylo několik smíteček tabáku. Testovali jsme je, ale můžou pocházet z kterýkoli známější značky.”

„Fajn, Same. Moc ti děkuju.”

„Za málo. Pošlu ti otisky toho dítěte. Nashle.”

Grossman zavěsil. Hawes sebral ze stolu fotokopii dopisu, otevřel dveře a zamířil do Byrnesovy kanceláře. A najednou si všiml, že ve služebně je zmatek.

Nejdřív ho upoutal rámus, zvuk pronikavých hlasů, užaslých a nevěřících protestů. Pak ho udeřilo do očí něco, co vypadalo jako okázalá vlastenecká přehlídka nebo oslava nenávratně minulého 4. července. Služebna plná červené, modré a bílé barvy praskala ve švech. Hawes zamžikal. U dřevěného hrazení, u psacích stolů, kartoték a vývěsních desek a v každém koutku místnosti se tísnilo nejméně osm tisíc kluků v modrých džínech a červenobíle pruhovaném tričku.

„Ticho!” vykřikl Byrnes. „Přestaňte žvanit!”

Místnost se pomalu ztišila.

„Vítáme tě ve školce Groverova parku,” oznámil Carella Hawesovi s úsměvem.

„Prokristapána,” řekl Hawes, „máme my to v revíru schopný pochůzkáře, jen co je pravda!”

Schopní pochůzkáři splnili doslova rozkaz, který dostali, a sebrali každého desetiletého kluka v džínech a červeně pruhovaném tričku. Rodné listy po nich nežádali, a tak bylo klukům mezi sedmi a třinácti. Trička také nebyla pouhá trička, některá se honosila límečky a knoflíky. Ale pochůzkáři splnili rozkaz, a když si Hawes kluky rychle spočítal, opravil svůj odhad. Nebylo jich osm, ale jen sedm tisíc. No dobrá, tak nejméně tři tucty, to určitě. V okolí se zřejmě rozsypal pytel s červenobílými tričky, nebo se ustavil nový pouliční gang, který si trička zvolil za uniformu.

„Kluci, který z vás sem přinesl dnes ráno dopis?” zeptal se Byrnes.

„Jakej to byl dopis?” zeptal se jeden kluk.

„Na tom nezáleží. Přinesl jsi ho ty?”

„Né,” odpověděl kluk.

„Tak drž pusu. Kdo z vás ho přinesl?”

Mlčení.

„No tak, nebojte se a mluvte!” pobídl je,Byrnes.

Ozval se osmiletý chlapec, zřejmě ovlivněný Hollywoodem.

„Chci zavolat svému advokátovi,” řekl vysokým hláskem.

Ostatní chlapci se rozesmáli.

„Ticho!” křikl Byrnes. „Poslouchejte mě. Nejde o vás, vy jste nic neprovedli, my se jen snažíme najít člověka, který vám dal ten dopis, nic víc. Jestli ho sem někdo z vás přinesl, tak ať se ozve.”

„Co proved ten člověk?” zeptal se dvanáctiletý mládeneček.

„To ty jsi přinesl ten dopis?”

„Nepřines, chtěl jsem jen vědět, co ten chlap proved.”

„Přinesl vůbec někdo z vás ten dopis?” zeptal se Byrnes znova. Kluci unisono vrtěli hlavami. Byrnes se obrátil k Murchisonovi. „Tak co, Dave, poznáváš někoho z nich?”

„Těžko říct,” odpověděl Murchison. „Jedním jsem si jistej, ten kluk byl blonďák. Všechny tmavovlasý můžete propustit. Taky ty dva zrzavý, ty nejsou k ničemu. Ten kluk byl blond.”

„Steve, zadrž jen blonďáky,” poručil Byrnes a Carella začal obcházet místnost, popleskávat chlapce a posílat je domů. Když selekce skončila, zbyli v místnosti pouze čtyři světlovlasí chlapci. Ostatní lelkovali na druhé straně hrazení a koukali.

„Tak mazejte,” řekl Hawes. „Běžte domů.”

Hoši zdráhavě odešli.

Z těch čtyř blonďáčků bylo dvěma přinejmenším dvanáct let.

„Ty jsou moc starý,” řekl Murchison.

„Vy dva můžete jít,” vyzval je Byrnes a hoši se pomalu vytratili. Byrnes se otočil k jednomu ze zbývajících dvou.

„Kolik je ti let, chlapče?” zeptal se.

„Osum.”

„Co říkáš, Dave?”

„To není on.”

„A co ten druhý?”

„Ten taky ne.”

„To je tedy -” Byrnes sebou najednou trhl, jako by ho něco zabolelo. „Hawesi, zastav všechny ty kluky, než odejdou! Zapiš jejich jména, pro rány Kristovy! Vyhlásíme je rádiem, nebo nám sem policajti budou celý den vodit ty samé uličníky! Hoď sebou!”

Hawes se rozběhl ke schodům. Několik chlapců zastavil ještě v ohlašovně, zbytek na chodníku, a všechny zavolal zpátky. Jeden kluk opatrně zavzdychal a poplácal po hlavě obrovského německého ovčáka.

„Počkej tady, Princi, musím tam ještě jednou,” řekl a vrátil se do budovy.

Hawes se podíval na psa a hlavou mu probleskla myšlenka. Vběhl do stanice, vyřítil se po schodech a vrazil do služebny.

„Pes!” vykřikl. „Co když je to pes?”

„Cože?” zeptal se Byrnes. „Zastavils ty haranty?”

„Jo, ale třeba je to pes!”

„Co je třeba pes?”

„Lady! Ta Lady!”

„Moh by mít pravdu, Pete,” ozval se hned Carella.

„Kolik psů, který se jmenujou Lady, může být v našem revíru, co myslíš?”

„To nevím,” řekl Byrnes. „Ty myslíš, že ten potřeštěnec, co napsal ten dopis…?”

„Možný to je.”

;,Dobrá, tak běž volat! Meyere! Meyere!”

„Jo, Pete?”

„Běž zapsat jména těch kluků! Kriste Ježíši, tady je ale blázinec!” Byrnes se otočil a s dupáním se uchýlil do své kanceláře.

V TELEFONICKÉM ROZHOVORU S odborem pro registraci domácích zvířat zjistil Carella, že na území revíru se nalézá jednatřicet psů jménem Lady. Kolik psů stejného jména není přihlášeno, věděl jen sám Pánbu.

Sdělil informaci Byrnesovi..

Byrnes prohlásil, že jestli někdo chce utratit nějakou zatracenou čubičku, tak je to jeho věc, a Byrnese ani nenapadne vyštvat celou pátračku na hon za každou fenkou v revíru. Stejně se na to přijde v momentě, kdy ten pes bude zabitý, a pak se můžou nebo nemusí pokusit vraha psů najít.

Navrhl, aby Hawes mezitím zavolal Východní lodní dopravu a pokusil se zjistit, jestli některé obchody v revíru skladují papír, na kterém byl dopis nalepený. ‘

„A zavři ty dveře, krucinál!” zařval, když Carella odcházel.

6

BYLO 11.32.

Slunce vytrvale stoupalo po obloze a stálo už skoro v zenitu. Asfalt a beton se pekly v jeho žhoucích paprscích, z dláždění dýchalo horko v chvějivých vlnách.

V parku se nehnul ani lístek na stromě.

Muž s dalekohledem seděl na vysokém výčnělku skály, kde nebylo o nic chladněji než na pěšinách vinoucích se parkem. Měl na sobě bavlněné kalhoty a síťovanou sportovní košili s krátkými rukávy Seděl s nohama zkříženýma po indicku a s lokty opřenými o kolena, dalekohled měl zaměřený na policejní stanici na protější straně ulice.

Pobaveně se usmíval.

Pozoroval kluky hrnoucí se ze stanice a roztáhl ústa v úsměvu ještě víc. Jeho dopis přináší výsledky. Jeho dopis nastartoval mašinérii revíru a on se teď dívá na výsledky svého činu. Při myšlence na to, zda ho dostanou nebo ne, v něm pulzovalo podivné vzrušení. Nedostanou mě, říkal si.

Ale co když ano?

Jeho vzrušení byl rozporné. Chtěl jim uniknout, ale zároveň ho pomyšlení na honičku, na zoufalou přestřelku jako vrchol pečlivě naplánované vraždy, těšilo. Dneska večer zabije. Ano, od toho se nedá couvnout. Ano, musí zabít, to věděl, nic jiného se nedá dělat, tak to je, ano. Dnes večer. Nemůžou mu v tom zabránit, ale třeba se jim to podaří. Ne, nemůžou mu to překazit.

Z budovy stanice vyšel člověk a scházel po kamenných schůdcích. Zaměřil dalekohled na mužův obličej. Určitě detektiv. Vyrazil do terénu kvůli jeho dopisu. Potěšeně se usmál.

Detektivovy zrzavé vlasy se zaleskly v paprscích zářícího slunce. Nad jedním spánkem měl bílý pruh. Sledoval detektiva dalekohledem. Nasedl do auta, policejního, ale neoznačeného. Auto rychle odrazilo od chodníku.

Spěchají, pomyslel si muž a sklonil dalekohled. Pak se podíval na hodinky.

11.35. Moc času nemají, řekl si. Na to, aby mi to překazili, nemají moc času.

V 87. REVÍRU bylo knihkupectví zvláštností. Nikdo neočekával, že v takové čtvrti najde obchod, kde se prodávají knihy. Očekával, že čtivo se najde na policích trafik a drogerií a že to budou sadistické krváky, historické romány nebo dramata z Divokého západu.

Obchod se jmenoval Knihy s.r.o. Krčil se v postranní uličce mezi dvěma činžovními domy pod úrovní chodníku. Zákazník prošel starou železnou brankou, sešel po pěti schůdcích a ocitl se tváří v tvář skleněné výloze plné vystavovaných knih. Nápis ve výloze oznamoval, že jsou tu k dostání španělské knihy, jiný zase, že „Aquí habla Espaňol “.

V pravém rohu výlohy stálo zlatými písmeny na skle: Majit. CHRISTINA MAXWELLOVÁ.

Hawes sešel po schůdcích a otevřel dveře. Zvoneček nad nimi zacinkal. Krámek se hned v první chvíli dotkl čehosi zasutého v jeho paměti. Do takových krámků v postranních ulicích na okraji centra se uchyloval v deštivých dnech. Ožilo snad Strašidelné knihkupectví, je to Parnas na kolech, který se zastavil? Pamatoval si Morleyovy knihy z mládí a přál si, aby měl čas se tu zdržet, aby čas nebyl právě teď tak důležitý. Krám dýchal přátelstvím a teplem a Hawes by to ovzduší rád nasál a nechal je proniknout až do morku kostí, rád by, aby jeho návštěva nebyla tak naléhavá a on přišel pro informace, které nesouvisí s náhlou smrtí.

„Ano?” ozval se hlas.

Před regály plnými knih s hnědými hřbety stála v téměř mlžné záři dívka. Na pozadí té zaprášené a potrhané hnědi byla křehká, něžná a laskavá. Vlasy měla světlé a jejich jemné kučery rámovaly oválný obličej. Oči měla modré a veliké, byla to temná modř jarní oblohy, nevtíravá barva šeříku. Plné rty se usmívaly – rty půvabné bez ohledu na roční období. A protože byla tvor z masa a krve a protože byl horký červencový den, tkvěl jí na horním rtu slabounký nádech potu. A protože byla tvor z masa a krve a ne jen vzpomínka nebo sen nebo panna z nějakého legendárního Camelotu, Hawes se do ní na místě zamiloval.

„Dobrý den,” řekl. Promluvil překvapeně, ale nebyl to hlas sebevědomého světáka, nýbrž spíš bojácný šepot. Dívka se na něj podívala a zopakovala: „Ano?”

„Snad byste mi mohla pomoct,” řekl Hawes. Při tom si uvědomoval, že se zamilovává a opouští své lásky příliš snadno, vzpomněl si na teorii, že jen láska na první pohled je ta pravá a že v tom případě prožil pravou lásku už mnohokrát. Přesto nespouštěl z dívky oči a říkal si: Já ji miluju a na ničem jiným nezáleží.

„Sháníte nějakou knihu, pane?” zeptala se dívka.

„Vy jste slečna Maxwellová?” zeptal se.

„Paní Maxwellová,” opravila ho.

„Ach tak,” řekl. „Ach tak.”

„Přál jste si nějakou knížku?”

Podíval se na její levou ruku. Neměla na ní snubní prstýnek.

„Já jsem od policie,” řekl. „Detektiv Hawes, sedmaosmdesátá pátrací skupina.”

„Něco se děje?”

„Ne. Snažíme se vystopovat jeden list dopisního papíru. Zjistil jsem, že vy jste v našem revíru jediný obchod, který ho má na skladě.”

„Jaký papír to má být?” zeptala se Christina.

„Cartwright 142-Y”

„Ach ano,” řekla.

„Máte ho?”

„Ano?” vyslovila to jako otázku.

„Vedete tento obchod se svým manželem, že?” zeptal se Hawes.

„Můj manžel je mrtev,” řekla. „Byl námořní letec. Padl v bitvě o Korálové moře.”

„To je mi líto,” řekl Hawes upřímně.

„Žádné litování, prosím,” ohradila se. „Je to už dávno. Člověk nemůže žít v minulosti, víte.” Jemně se usmála.

„Nevypadáte tak staře,” řekl. „Na to, že jste byla vdaná za druhé světové války, tak to myslím.”

„Vdávala jsem se, když mi bylo sedmnáct.”

„To znamená, že teď je vám kolik?”

„Třiatřicet.”

„Vypadáte o moc mladší.”

„Děkuju,” řekla.

„Hádal bych vám sotva jednadvacet.”

„Děkuju, ale je mi víc, opravdu.”

Chvíli se na sebe dívali.

„Zdá se to zvláštní, najít takovýhle obchod. V téhle čtvrti, chci říct.”

„Já vím. Proto je tady.”

„Jak to myslíte?”

„Víte, tady všude kolem chybí mnoho věcí. Není nutné, aby tu chyběly i knihy ”

„Chodí sem hodně lidí?”

„Teď už víc než na začátku. Ve skutečnosti drží obchod papírnictví. Ale už je to lepší, než to bývalo. Divil byste se, kolik lidí chce číst dobré knihy.”

„Nebojíte se tady?”

„Měla bych se bát?” zeptala se.

„Hezká dívka jako vy… Chci říct, že to není zrovna nejlepší čtvrť na světě.”

Dívka byla očividně překvapená.

„Lidi jsou tu chudí,” řekla. „Ale chudí neznamená nutně nebezpeční.”

„To je pravda.”

„Lidi jsou lidi. Ti, co žijou tady, nejsou o nic lepší nebo horší než ti, co bydlí v nóbl vilových čtvrtích.”

„Kde bydlíte vy, slečno – paní Maxwellová?”

„V Isole.”

„Kde?”

„Proč to chcete vědět?”

„Rád bych se s vámi někdy sešel,” řekl Hawes.

Christina chvíli mlčela. Vrhla na Hawese pátravý pohled, jako by se snažila uhádnout jeho myšlenky a záměry.

Pak řekla: „Dobrá. Kdy?”

„Dneska večer?” zeptal se.

„Ano, souhlasím.”

„Počkejte moment,” řekl. Chvíli přemýšlel. „Ano, ono to stejně v osm skončí. Dnes večer se to hodí.”

„Co skončí v osm?”

„Případ, na kterém pracujeme.”

„Jak víte, že skončí v osm? Máte křišťálovou kouli?”

Hawes se usmál.

„Večer vám to povím. Můžu pro vás přijít v devět? Není to moc pozdě?”

„Zítra je pracovní den.”

„Já vím. Myslel jsem, že bychom si dali skleničku a popovídali si.”

„Dobrá.”

„Kde?” zeptal se.

„Čtyřicátý bulvár, číslo 711. Víte, kde to je?”

„Najdu si to. To je šťastné číslo. Sedmička s jedenáctkou.”

Christina se usmála. „Mám se převléknout?”

„Najdeme si nějaký tichý koutek,” řekl. „Jestli souhlasíte.”

„Ano, to se mi líbí. Ale klimatizovaný, prosím.”

„Co ještě?” zeptal se a rozpřáhl ruce.

„Vadí vám dotazy na ten bílý pruh ve vlasech?”

„Vůbec ne.”

„Jestli ano, tak se nebudu ptát.”

„Klidně můžete. Jednou jsem dostal ránu nožem a vlasy vyrostly znova takhle. Záhada pro lékařskou vědu.”

„Ránu nožem? Někdo vás bodnul? Nějaký člověk?”

„Ovšem.”

„Ach.”

Bylo to tichounké „ach”.

Hawes se na ni podíval. „Lidem se to… občas někdo někoho bodne, víte.”

„Samozřejmě. Detektivové asi…” Nedomluvila. „Co jste chtěl vědět o tom papíře?”

„Tak například, kolik ho máte na skladě?” `

„Já beru všechny papíry u Cartwrighta. Ten 142-Y chodí v balících po pěti stech a taky v menších balíčcích po stu listech.”

„Hodně se kupuje?”

„Ty malé balíčky ano. Velké míň.”

„Kolik těch malých jste prodala minulý měsíc?”

„To opravdu nemůžu říct. Hodně.”

„A těch velkých?”

„To zjistím snadněji. Začátkem června jsem jich měla šest. Můžu spočítat, kolik jich zbývá.”

„Mohla byste?”

„Jistěže.”

Odešla do zadní části krámu. Hawes vytáhl z regálu knihu a listoval v ní.

„To je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Četl jste ji?” zeptala se Christina, jen co se vrátila.

„Četl. Už dávno.”

„Já ji četla, když jsem byla ještě holka.” Krátce se usmála a pustila knihu z hlavy. „Zbyly mi dva velké balíky. Jsem ráda, že jste přišel. Musím je doobjednat.”

„Znamená to, že jste čtyři prodala, je to tak?”

„Ano.”

„Vzpomněla byste si, komu?”

„Vím, komu jsem prodala dva. Ostatní nevím.”

„Komu?”

„Mladému muži, který sem pro 142-Y chodí pravidelně. Kupuje aspoň jeden balík měsíčně. Vedu je hlavně kvůli němu.”

„Víte, jak se jmenuje?”

„Ano. Philip Bannister.”

„Žije tady někde v okolí?”

„Řekla bych, že ano. Vždycky, když sem přijde, je oblečený po domácku. Jednou přišel v šortkách.”

„V šortkách?” zeptal se udivený Hawes. „V téhle čtvrti?”

„Lidi jsou lidi,” připomněla mu dívka.

„Ale kde bydlí, to asi nevíte?”

„Ne, ale musí to být blízko.”

„Proč si to myslíte?”

„Často sem přijde s rukama plnýma nákupů. Potravin, víte. Určitě bydlí tady někde.”

„Já si to ověřím,” řekl Hawes. „Uvidíme se večer v devět.”

„V devět,” potvrdila Christina. Chvíli mlčela. „Já – těším se, že se zas uvidíme,” dodala.

„Já taky,” odpověděl. „Na shledanou.”

„Na shledanou.”

Zvonek nade dveřmi zacinkal, když odcházel.

V telefonním seznamu našel Hawes adresu Philipa Bannistera – Jižní desátá 1592. Zavolal do služebny a oznámil Carellovi, kam jde, pak se rozjel za Bannisterem.

Jižní desátá byla pro revír typická ulice, plná činžáků a lidstva; z domů shlížela dolů nouzová schodiště, zabarikádovaná nejrůznějším harampádím, vším, co se v životě může potřebovat. Dnes byla schodiště plně obsazená, protože každá žena v okolí si řekla, že úklid jí může vlézt na záda, oblékla si své nejlehčí šaty a vyšla na nouzové schodiště v naději, že tím betonovým kaňonem zaševelí aspoň nějaký vánek. Rozhlasové přijímače na prodloužené šňůře chrlily do ulic hudbu. Vedle nich se na nouzových schodištích tísnily i džbány s limonádou, orosené plechovky chlazeného piva, láhve od mléka plné ledové vody. Ženy seděly, popíjely a ovívaly se, sukně vyhrnuté nad kolena, některé jen v šortkách a podprsenkách, některé v kombiné, a všechny se snažily vyzrát na vedro.

Hawes zabrzdil u chodníku, vypnul motor, otřel si čelo a vystoupil z malé pece do větší – na ulici. Byl jen v lehkých kalhotách a bavlněné letní rozhalence, ale přesto se potil. Když si zčistajasna vzpomněl na tlouštíka Donnera v jeho turecké lázni, bylo mu chladněji.

Číslo 1592 byl omšelý šedivý činžák mezi dvěma podobně omšelými a šedivými činžáky. Vyšel po schůdcích před domem, minul dvě dívčiny, které se bavily o Eddiem Fischerovi. Jedna z nich nechápala, co vidí na Debbii Reynoldsové. Ona má přece lepší figuru než Debbie a je si jistá, že si jí Eddie všiml – tenkrát, když z něho vymámila před vchodem do divadla podpis. Hawes vešel do domu a zalitoval, že neumí zpívat.

MALÁ VIZITKA mu úhledným písmem sdělila, že Philip Bannister bydlí v bytě číslo 21. Hawes si otřel pot ze rtů a vydal se do druhého patra. Všechny dveře byly otevřené ve snaze vyvolat průvan. Byl to absolutně marný pokus, vzduch na chodbě se ani nehnul. Dveře bytu 21 byly také dokořán. Odněkud z jeho útrob slyšel Hawes neomylné ťukání psacího stroje. Zaklepal na rám dveří.

„Je někdo doma?” zavolal.

Psací stroj rachotil dál o sto šest.

„Hej! Je někdo doma?”

Ťukání rázem přestalo.

„Kdo je?” zařval někdo.

„Policie.”

„Vteřinku.”

Hawes slyšel, jak psací stroj spustil znova. Šílené tempo trvalo asi tři a půl minuty, pak stroj zmlkl. Hawes slyšel, jak se odstrčila židle, a pak pleskání bosých nohou. V kuchyni se objevil hubený mužský ve sportovním tričku a pruhovaných trenkách a šel ke vchodu. Hlavu měl skloněnou k jedné straně, hnědé oči se leskly.

„Říkal jste policie?” zeptal se.

„Říkal.”

„Dědečka se to týkat nemůže, protože už nežije. Já vím, že táta trochu pije, ale do jakýho průšvihu se moh dostat?”

Hawes se usmál. „Já bych chtěl položit pár otázek vám, jestli jste Philip Bannister.”

„Přesně ten. A vy jste?”

„Detektiv Hawes, sedmaosmdesátá pátrací skupina.”

„Polda jako vyšitej,” řekl Bannister uznale. „Nefalšovanej živoucí detektiv. To se podívejme! Pojďe dál! Co se děje? Dělám tím psaním moc velkej rámus? Ta potvora si stěžovala?”

„Která potvora?”

„Moje domácí. Pojďte dál, jako doma. Vyhrožovala mi, že zavolá policii, jestli budu zase psát v noci. Proto jste přišel?”

„Ne,” řekl Hawes.

„Posaďte se.” Bannister ukázal na židli u kuchyňského stolu. „Dáte si studený pivčo?”

„Nezlobil bych se.”

„Já taky ne. Kdy myslíte, že začne pršet?”

„To vážně nevím.”

„Ani já. Meteorologové jsou na tom stejně. Podle mě jejich předpovědi vycházejí z toho, že si v novinách přečtou ty včerejší.” Bannister otevřel chladničku a vytáhl dvě plechovky piva. „V tomhle vedru led jen teče. Vadí vám pít z plechovky?”

„Vůbec ne.”

Udělal díru do obou plechovek a jednu podal Hawesovi.

„Na zdraví šlechetnýho a bezúhonnýho občanstva!” provolal a napil se. Hawes ho následoval. „Ááách, to je lahoda!” řekl Bannister. „Jednoduchý radůstky. Těm se nic nevyrovná. Kdo potřebuje prachy!”

„Vy tu bydlíte?” zeptal se Hawes.

„Sám samotinkej. Pokud nemám hosty, a to je málokdy. Mám rád ženský, ale nemůžu si je dovolit.”

„Jste zaměstnán?

„Jakž takž. Jsem spisovatel na volný noze.”

„Píšete do časopisů?”

„Teď právě dělám na knize.”

„Kdo vám ji vydá?”

„Nemám nakladatele. Nebydlel bych v tomhle krysím pelechu, kdybych ho měl. Zapaloval bych si cigára dvacetidolarovkama a randil bych s prvotřídníma modelkama z města.”

„Takhle se chovají úspěšní spisovatelé?”

„Takhle se bude chovat tenhle spisovatel, až bude úspěšnej.”

„Koupil jste si v poslední době balík papíru Cartwright 142-Y?”

„Cože?”

„Cartwright 14 -”

„Jo,” řekl Bannister. „Jak to, člověče, víte?”

„Znáte prostitutku, které se říká Lady?”

„Cože?”

„Znáte prostitutku, které se říká Lady?” opakoval Hawes.

„Ne. Cože? Co jste to povídal?”

„Říkal jsem -”

„Děláte si legraci?”

„Mluvím vážně.”

„Prosti – Kruci, ani nápad!” Bannister se najednou rozhořčil. „Jak bych znal nějakou prosti – děláte si legraci?”

„Znáte někoho, komu se říká Lady?”

„Lady? Co to má být?”

„Lady. Přemýšlejte.”

„Já nemusím přemejšlet. Nikoho, kdo se jmenuje Lady, neznám. Proč to chcete vědět?”

„Směl bych se podívat na váš psací stůl?”

„Já nemám psací stůl. Heleďte, ten vtip už zachází trochu moc daleko. Nevím, jak jste přišel na to, jakej papír na psaní užívám, a je mi to celkem jedno. Vidím jen, že tu sedíte, pijete mý dobrý pivo, který mě stojí peníze. Můj táta si těžce vydělává a vy mi tu dáváte pitomý otázky o prosti – Proč se ptáte, prosím vás? Jak si to představujete?”

„Směl bych vidět váš psací stůl, prosím?”

„Já žádnej psací stůl nemám, do prčic! Pracuju na obyčejným stole.”

„Smím se na něj podívat?”

„No prosím, jak račte! Jen dělejte tajnosti!” zařval Bannister. „Buďte velkej záhadnej detektiv! Račte, poslužte si! Stůl je ve vedlejším pokoji. Nic mi tam nepřeházejte, nebo zavolám domovníka.”

Hawes šel do vedlejšího pokoje. Na stole byl psací stroj a hromada popsaných papírů, sloka kopíráků a otevřená krabice s čistými papíry.

„Máte nějaké lepidlo?” zeptal se Hawes.

„Nemám, to se ví, že ne. Co bych dělal s lepidlem?”

„Jaké plány máte na dnešní večer, Bannistere?”

„Kdo si to přeje vědět?” odsekl Bannister a vypnul hruď. Podobně musel vypadat Napoleon ve spodním prádle.

„Já,” řekl Hawes.

„A co když se mi nechce vám odpovídat?”

Hawes pokrčil rameny tak významně, že Bannister při pohledu na něj řekl: „No prosím. Jdu s mámou na balet.”

„Kam?”

„Do Městskýho divadla.”

„V kolik hodin?”

„Začátek je v půl devátý.”

„Vaše matka žije tady ve městě?”

„Ne. Bydlí na Sand’s Spitu. Na východním břehu.”

„Když žije na předměstí, řekl byste, že je na tom finančně dobře?”

„Řek bych, že ano.”

„Pokládáte ji za dámu?”

„Pokládám,” přikývl Bannister.

„Za lady?”

„Ano.“

Hawes zaváhal. „Vycházíte spolu dobře?”

„Já s mámou? Bodejť by ne.”

„Co říká vašemu psaní?”

„Je přesvědčená, že mám talent.”

„Líbí se jí, že bydlíte v téhle ubohé čtvrti?”

„Byla by radši, kdybych bydlel doma, ale respektuje moje přání.”

„Rodina vás podporuje, mám pravdu?”

„Máte.”

„Kolik vám dává?”

„Pětašedesát tejdně.”

„Byla někdy vaše matka proti tomu?”

„Jako proti těm prachům? Ne. A proč taky? Když jsem žil doma, utratil jsem mnohem víc.”

„Kdo zaplatil ty dnešní lístky na balet?”

„Máma.”

„Kde jste byl dneska ráno kolem osmé?”

„Tady na fleku.”

„Byl tu někdo s vámi?”

„Ne.”

„Někdo vás tu viděl?”

„Psal jsem na stroji,” řekl Bannister. „Zeptejte se mejch sousedů. Jestli nejsou mrtvý, tak to slyšeli. Proč? Co jsem měl provést dneska ráno v osm?”

„Jaké noviny čtete v neděli?” zeptal se Hawes.

„Graphic.”

„Některé mimoměstské?”

„Jako co například?”

„Jako New York Times.”

„Jo. Timesy si kupuju.”

„Každou neděli?”

„Ano. Rád se kouknu, jaké blbiny jsou na žebříčku nejprodávanějších knih.”

„Víte, kde je naše stanice?”

„Myslíte policejní stanici?”

„Ano.”

„Není to někde blízko parku?”

„Je, nebo není?” zeptal se Hawes.

„Je tam. Ale já pořád ještě nechápu -”

„V kolik se máte setkat s vaší paní matkou?”

„V osm,” odpověděl Bannister.

„Dnes večer v osm. Máte pistoli?”

„Nemám.”

„Nějakou jinou zbraň?”

„Ne.”

„Nepohádal jste se v poslední době s matkou?”

„Ne.”

„S nějakou jinou ženou?”

„Ne.“

„Jak říkáte své matce?”

„Máti.”

„Ještě nějak?”

„Mami.”

„Nějaké přezdívky?”

„Někdy jí říkám Carol. Tak se jmenuje.”

„Nazval jste ji někdy Lady?”

„Ne. To už jsme zase u toho?”

„Říkal jste vůbec někdy někomu Lady?”

„Ne.

„Jak říkáte té vaší domácí, té potvoře, co chce zavolat policajty, když píšete na stroji celou noc?”

„Říkám jí paní Nelsonová. A taky potvora.”

„Dělá vám nepříjemnosti?”

„Jen kvůli tomu psaní.”

„Máte ji rád?”

„Nijak zvlášť.”

„Nenávidíte ji?”

„To ne. Abych řek pravdu, skoro na ni nemyslím.”

„Bannistere…”

„Ano.“

„Dnes večer na ten balet vás pravděpodobně bude sledovat detektiv. Bude s vámi -”

„Co to povídáte? Co jsem podle vás proved?”

„- když odejdete z bytu, když se setkáte s matkou a když zaujmete své místo. Říkám vám to pro případ, že -”

„Kde to ksakru jsme? V policejním státě?”

„- že byste měl nějaký zbrklý nápad. Chápete mě, Bannistere?”

„Ne, nechápu. Můj nejzbrklejší nápad bude koupit máti po představení zmrzlinu.”

„Dobrá, Bannistere. Dodržte to.”

„Poldové!” řekl Bannister. „Jestli jste domluvil, tak bych se rád vrátil ke svý práci.”

„Domluvil jsem,” řekl Hawes. „Děkuju, že jste si na mě udělal čas. A nezapomeňte. Bude s vámi policajt.”

„Vlezte mi na hrb!” řekl Bannister, posadil se ke stolu a pustil se do psaní.

Hawes odešel. U tří dalších nájemníků na patře si ověřil Bannisterovu výpověď. Dva byli ochotni přísahat (jako opilí námořníci), že Bannister mlátil do stroje od osmi ráno. Vlastně od půl sedmé a od té doby se nezastavil.

Hawes jim poděkoval a vrátil se do služebny.

Bylo 12.23.

Hawes měl hlad.

7

MEYER MEYER vytáhl roletu na zamřížovaném okně s výhledem do parku, takže se po nedalekém stole, kde detektivové obědvali, rozlila sluneční záře.

Carella seděl na konci stolu proti oknu do parku a viděl přes ulici. Viděl zeleň táhnoucí se od kamenné zdi, která oddělovala park od dlažby.

„A co když to není žádná určitá Lady?” zeptal se Meyer. „Co když jsme na falešný stopě?”

„Jak to myslíš?” zeptal se Carella a zakousl se do obloženého chleba. Pocházel z Charlieho lahůdek za rohem a zdaleka se nevyrovnal chlebíčkům, které dělala Carellova žena Teddy.

„Pořád vycházíme z předpokladu, že ten cvok má na mysli nějakou určitou ženskou,” řekl Meyer. „Ženskou, který se říká Lady. Nemusí to být pravda.”

„Pokračuj,” řekl Hawes.

„Tohle je odpornej sendvič,” řekl Carella.

„Jsou čím dál tím horší,” souhlasil Meyer. „Je tu novej podnik, Steve. Zlatej hrnec. Viděls ho už? Na Pátý, hned jak odbočíš z Culverovy. Willis se tam byl najíst a říká, že je to bašta.”

„Dodal by nám sem?” zeptal se Carella.

„Jestli ne, tak přichází o zlatej důl,” řekl Meyer. „Je nás tu hezkejch pár žroutů.”

„A co naše Lady?” zeptal se Hawes.

„On chce, abych přemejšlel, když obědvám,” postěžoval si Meyer.

„Musíme mít tu roletu vytaženou?” zeptal se Carella.

„Proč ne?” namítl Meyer. „Ať tu máme sluníčko.”

„Něco mi svítí do očí.”

„Tak si odstrč židli.”

Carella pošoupl svou židli dozadu.

„A co takhle – “ začal Hawes.

„Jen se neplaš,” řekl Meyer. „Tenhle chlap je do práce jako divej. Chce to dotáhnout na policejního prezidenta.”

„Taky že to dotáhne,” řekl Carella.

„Představte si, že lepíte ten zatracenej dopis,” začal Meyer. „Že listujete newyorskými Timesy a hledáte slova. Chcete říct jenom ,Dneska večer zabiju jednu ženskou’. Zatím to chápete?”

„Já ano,” hlásil Hawes.

„Dobrá. Tak začnete hledat. Nemůžete najít slovo osm, tak improvizujete. Vystříhnete inzerát na pivo Ballantine a použijete béčko místo osmičky. Dlouho nemůžete najít slovo ,zabiju’. Vidíte – a proč by se to nemohlo týkat i slova Lady?”

„Jak to myslíš?”

„Chcete říct ,ženskou . Pátráte v těch novinách a nemůžete najít slova, který potřebujete. Při prohlížení literární stránky si všimnete oznámení o románu Conrada Richtera. Proč ne, řeknete si. Ženská nebo Lady, to je totéž. Tak vystříhnete ,Lady’, má to velký písmeno, protože je to titul knihy. To vám nevadí, hlavně že to vyjadřuje to, co chcete. Ale policii to může vyhnat za chimérou, bude hledat Lady s velkým el, která vlastně neexistuje.”

„Pokud ten chlap měl trpělivost vystříhat a nalepit ze čtyř kusů zvlášť slovo ,podniknete’, tak věděl přesně, co chce říct, a když nemoh najít správný slovo, tak si ho moh vyrobit,” namítl Carella.

„To by šlo, ale možná taky ne,” řekl Hawes.

„Nemusel psát zrovna ,podniknete’,” dodal Meyer.

„Podle tvý teorie moh místo toho říct ,uděláte’,” uvažoval Carella. „Ale on chtěl říct ,podniknete’, a tak si to slovo poskládal ze čtyř kusů. Já tvou teorii neberu, Meyere.” Opět pošoupl židli. „Ta sakramentská věc v parku mi pořád svítí do očí!”

„Dobře, tak ji neber,” souhlasil Meyer. „Já jen říkám, že ten blázen se může chystat zabít kteroukoli ženskou a ne jen tu, který se říká Lady”

Carella se zamyslel.

„V tom případě,” řekl Hawes, „nemáme z čeho vycházet. Obětí může být každá ženská, která bydlí v našem městě. Kde začneme?”

„To nevím,” připustil Meyer. Pokrčil rameny a pustil se do kávy. „Nevím.”

„Na vojně,” řekl Carella pomalu, „nás vždycky varovali před…”

Meyer se k němu otočil. „Před čím?”

„Dalekohled!” vyhrkl Carella. „To je dalekohled!”

„Co jako?”

„V parku. Ty záblesky! Někdo tam má dalekohled.”

„Ať,” mávl rukou Meyer. „Ale jestli obětí má být kterákoli ženská, máme šanci jednu k pěti milionům, že ho -”

„Kdo by pozoroval dalekohledem naši stanici?” podivil se pomalu Hawes.

Všichni najednou ztichli.

„Může vidět sem do místnosti?” zeptal se Hawes.

„Asi jo,” řekl Carella. Hlasy jim bezděky klesly do šepotu, jako by je neznámý pozorovatel mohl také slyšet.

„Seďte a mluvte, jakoby nic,” zašeptal Hawes, „a já vyjdu zadním vchodem.”

„Půjdu s tebou,” nabídl se Carella.

„Ne. Moh by vzít roha, kdyby viděl, že nás odchází víc.”

„Ty myslíš -” zeptal se Meyer.

„Nevím.”

Hawes pomalu vstával.

„Můžeš nám ušetřit spoustu času,” zašeptal Carella. „Dobrý pořízení, Cottone.”

HAWES VYŠEL DO ULIČKY za budovou stanice, hned vedle cel předběžného zadržení v přízemí. Přibouchl za sebou těžké kovové dveře a pak se pustil uličkou. Srdce mu idiotsky bušilo.

Jen opatrně, říkal si. Musíme jednat opatrně, nebo ten ptáček frnkne a nám zůstane na krku zase jen Lady nebo nějaká jiná ženská, ženská z města, který se jen hemží ženskejma všech tvarů a velikostí. Tak opatrně. Opatrňoučce. Nasypej ptáčkovi sůl na ocásek, a když se ten lump pokusí pláchnout, vraž mu jednu nebo ho zastřel, ale s klidem, pomalu a s klidem, podle vzoru dobrodružnejch seriálů, jako když má dojít k výslechu nejpomalejšího člověka ve Spojených státech.

Na konci uličky přešel na ulici. Chodník byl plný lidí vdechujících vlhký vzduch. Na horní části ulice kopali kluci do míče a níž, ke konci bloku otevřel hlouček dětí požární hydrant a poskakoval v proudu vody. Některé děti byly oblečené. Hawes si všiml, kolik jich má džíny a pruhovaná trička. Zahnul vpravo, děti s míčem i požární hydrant nechal za sebou. Jak se zachová správnej policajt v nejparnější den roku, přemýšlel. Nechá děti plýtvat městskou vodou a zavinit možné ohrožení, kdyby hasiči ten hydrant potřebovali? Nebo ho má násilně uzavřít a nechat děti, aby se vařily v mdlé nečinnosti, která je semeništěm pouličních gangů a šarvátek, pravděpodobně mnohem nebezpečnějších než oheň?

Co udělá správnej policajt? Bude na straně bordelmamá nebo na straně počestného občana, kterej se ji snaží ošidit?

Proč si mají policajti lámat hlavu filozofováním, říkal si Hawes, a lámal si jím hlavu celou cestu.

Utíkal. Utíkal a potil se jako potrubí se studenou vodou v suterénu – ale park měl přímo před nosem a někde v tom parku byl muž s dalekohledem.

„JEŠTĚ JE TAM?” zeptal se Meyer.

„Je,” řekl Carella.

„Člověče, já se bojím pohnout. Myslíš, že si všimnul Hawese?”

„Myslím, že ne.”

„Aspoň jedna dobrá věc,” řekl Meyer.

„Co.

„V tomhle blbinci mi ten sendvič chutná líp.”

MUŽ V PARKU SEDĚL s nohama křížem na velké skále, dalekohled namířený na policejní stanici. U stolu byli už jen dva poldové, jedli sendviče a povídali si. Ten velkej zrzavej před pár minutama vstal a pomalu odešel od stolu. Třeba si šel pro sklenici vody, nebo že by pro kafe? Vaří se na policejní stanici kafe? Mají to povoleno? Z budovy ale nevyšel, takže je pořád někde uvnitř.

Třeba ho zavolal kapitán nebo poručík, nebo kdo je jeho nadřízenej. Kapitán je možná celej pryč z toho dopisu a vyžaduje na všech policajtech činy, nechce, aby seděli a obědvali.

To, že obědvají, ho trochu podráždilo. Věděl, že jíst se musí, to dá rozum, jíst musí každej, i policajti – ale copak nevzali jeho dopis vážně? Nepochopili, že se chystá zabít? Není jejich povinností zabraňovat vraždám? Propánaboha, copak je nevaroval? Nedal jim možnost, aby mu to překazili? Tak proč sedí ty lenoši u stolu a žerou a kecají? Za tohle platí město policii? .

Znechuceně odložil dalekohled.

Otřel si pot z hořejšího rtu. Měl zvláštní pocit, jako by ret byl oteklý. Proklel vedro a vytáhl ze zadní kapsy kapesník.

„JE TO PRYČ,” řekl Carella.

„Co?„

„To světlo. Zmizelo.”

„Může tam už Hawes být?” zeptal se Meyer.

„Ne, ještě je brzo. Třeba ten chlap odchází. Sakra, proč jsme -”

„Už zase, Steve! Už zase se to leskne! Ten člověk tam ještě je!”

Carella těžce vzdychl. Ruce, položené na stole, měl zaťaté. Přinutil se vzít kelímek s kávou a upíjet.

No tak, Cottone, nabádal Hawese v duchu, hni sebou!

BĚŽEL PO CESTIČKÁCH a přemýšlel, kde asi ten člověk s dalekohledem je. Lidé se otáčeli, když je míjel. Vidět někoho utíkat je divné vždycky, ale v takovém vedru tím víc. Chodci bez výjimky se dívali za Hawesem, kdo ho pronásleduje, a očekávali, že to bude strážník v uniformě a s namířenou pistolí v ruce.

Vyvýšené místo, uvažoval. Jestli vidí na druhé poschodí stanice, musí se dívat z výšky. Z pahorku nebo z většího kamene, ale z výšky, z něčeho vyššího nedaleko ulice, z místa, kde se park začíná svažovat k chodníku.

Má zbraň?

Jestli hodlá dnes večer zabíjet, tak je pravděpodobně ozbrojenej už teď. Hawes se bezděky dotkl zadní kapsy a nahmatal uklidňující bouli osmatřicítky. Má ji vytáhnout hned? Ne, na cestičkách je příliš mnoho lidí. Pistole by mohla způsobit paniku. Ještě by si někdo pomyslel, že Hawes je na nesprávné straně zákona, zachoval se hrdinně a snažil se prchajícího zloděje zastavit. Ne, pistole zůstane prozatím, kde je.

Pustil se vzhůru mezi skaliska. Terén pod jeho nohama se začal zvedat, byl teď strmější a mírně zvlněný trávník a hlína ustupovaly před ostrým podnožím skály. Je to ta skála? Hawes nevěděl. Je to ta správná skála? Je můj ptáček tam nahoře?

Vytáhl osmatřicítku.

Při výstupu na skálu se udýchal. Podpaží a košili měl mokré. Do bot mu nalezly drobné kamínky.

Vyšplhal se až nahoru. Na skále nebyl nikdo. V dálce viděl policejní stanici.

A nalevo muže, který seděl na jiném vysokém kameni a hrbil se nad dalekohledem.

Hawesovi se octlo srdce až nahoře v krku.

„VIDÍŠ NĚCO?” zeptal se Meyer.

„Nic.”

„Je tam ještě?”

„Dalekohled se pořád ještě leskne ve slunci.”

„Kde ten Hawes může být?”

„Park je velikej,” řekl Carella.

MUŽI S DALEKOHLEDEM, sedícímu na kameni, se zdálo, že zaslechl v křoví nějaký šramot. Pomalu se otočil a sklonil dalekohled. Téměř bez dechu naslouchal.

Pocítil, jak se mu v týle ježí vlasy. Najednou byl zpocený skrz naskrz. Otřel si pot z oteklého horního rtu.

Nemejlí se, v lese něco haraší. Poslouchal.

Dítě? Párek milenců? Nebo policajt?

Utíkej, křikl jeho vnitřní hlas. Ta myšlenka mu vířila hlavou, ale seděl na kameni jako přibitý. Oni mi to překazí, říkal si.

Ale tak brzy? Takhle brzy? Po tom všem plánování? Překazí mi to tak brzy?

Šramot v lese byl náhle blíž. Zahlédl odlesk slunce na kovu. Jsem já to nemehlo, proč jsem si nevzal bouchačku? Proč jsem se nepřipravil na podobnou situaci? Očima úzkostlivě prohledával hladký povrch kamene. U jeho paty rostl vysoký keř. Po břiše, s dalekohledem sevřeným v pravé ruce, se k němu doplazil. Slunce se zalesklo na něčem jasném, ale tentokrát to nebyl kov, byly to zrzavé vlasy! Ten polda, co odešel od stolu! Zatajil dech. Pohyb mezi stromy ustal. Z místa, kde se krčil za křovím, viděl jen zrzavé vlasy, nic jiného. Vtom hlava zmizela a znova se objevila. Policajt se blíží! Projde přímo kolem křoví!

Člověk s dalekohledem čekal. Třeba ho nevidí. Třeba ho neobjeví, když zůstane tam, kde je teď! Ne, ne, to je pitomost. Musí se dostat pryč, nebo ho dopadnou, a na to je až moc brzo!

Potěžkal dalekohled jako obušek a čekal.

V KŘOVÍ, jímž se prodíral, Hawes neslyšel nic. Park jako by najednou ztichl. Ptáci ve větvích přestali švitořit. Přitlumené hlasy, které visely ve vzduchu jako hejno hmyzu poletujícího nad pěšinami a jezírkem a stromy, se ztišily. Zbylo jen zářící slunce nad hlavou, příkrá skála, velké křovisko po Hawesově levici a nečekané děsivé ticho.

Tušil nebezpečí, cítil ho v konečku každého nervu, bušilo mu v morku každé kosti. Stejný pocit měl tehdy, když dostal tu ránu nožem, dosud si pamatoval, jak ho překvapil pohled na čepel nože, ostré světlo žárovky odrážející se od kovu, spěšná, zoufalá snaha hmátnout do zadní kapsy po pistoli. Pamatoval si rozmazaný pohyb čepele, náhlé horko na levém spánku a krev řinoucí se mu po obličeji. A pak, protože nestačil vytáhnout zbraň dřív, než nůž řízl, zaútočil na protivníka pěstmi a nepřestal do něj bušit, dokud nůž nedopadl s řinkotem na podlahu a útočník se nezměnil v naříkající a roztřesenou kupku u zdi; bušil do něj dál, až si otloukl kotníky do krve.

Tentokrát má v ruce pistoli. Tentokrát je připraven. Přesto ho pocit nebezpečí svědil na lebce a neúprosně mu šplhal vzhůru po páteři.

Opatrně postupoval kupředu.

Rána ho zasáhla do pravého zápěstí.

Byla silná. Těžký kov ostře narazil na kost, sevřená pěst povolila a osmatřicítka zarachotila na kameni. Prudce se otočil a stačil zahlédnout toho člověka, jak znova napřahuje dalekohled. Zdvihl ruce, aby si chránil obličej. Dalekohled dopadl. Světlo se odrazilo od čoček a ty se bláznivě zaleskly. V šíleném okamžiku bez jediného zvuku spatřil Hawes zběsilý, zkřivený obličej, pak ho dalekohled udeřil do rukou. Bolest byla příšerná. Zaťal pěsti, vyrazil k ráně a znova spatřil, jak se dalekohled zvedá a klesá, a věděl, že tentokrát ho udeří do obličeje. Poslepu se snažil ho zadržet.

Kov ho zasáhl do dlaní. Zaťal pěsti, vší silou popadl dalekohled a vyrval ho útočníkovi. Podařilo se mu to. Ten člověk stál chvíli bez hnutí s překvapeným výrazem. Pak se dal do běhu.

Hawes upustil dalekohled.

Než stačil sebrat ze země svou osmatřicítku, byl už ten člověk někde v křoví.

Hawes zdvihl zbraň a vystřelil do vzduchu. Pak vystřelil do vzduchu ještě jednou a vrhl se do křovin za útočníkem.

Když Carella ve služebně zaslechl výstřely, odstrčil židli a řekl: „Meyere, jdem!”

Našli Hawese, jak sedí na trávníku v parku.

„Ztratil jsem ho,” řekl. Prohlédli mu zápěstí a ruce, nezdálo se, že by kosti byly přeražené. Zavedl je zpátky k balvanu, kde byl zaskočen, a opakoval: „Ztratil jsem ho, ztratil jsem toho mizeru.”

„Třeba ne,” řekl Carella.

Rozprostřel si na dlani kapesník a zvedl dalekohled.

8

V POLICEJNÍ LABORATOŘI zjistil Sam Grossman, že dalekohled vyrobila firma Pieter-Vondiger, podle čísla série někdy v roce 1952. Povrch skel nebyl opatřen antireflexní vrstvou, což znamenalo, že dalekohled neměl sloužit armádě, jak tomu bylo v té době u jiných firem. Telefonicky se Sam dozvěděl, že tento model se už běžně neprodává, protože byl nahrazen novějším a zdokonaleným typem. Přesto Sam zaznamenal pro detektivy ze sedmaosmdesátky všechny údaje, které o dalekohledu zjistil. Sam Grossman byl totiž metodický člověk, přesvědčený, že sebemenší a sebenevýznamnější informace může být vyšetřovatelům užitečná. A tak nevynechal jediný detail týkající se dalekohledu.

Zvětšení: 8 Výstupní pupila: 3,5 mm

Průměr čočky: 30 mm Relativní světlost: 12.3

Zorné pole: 7° 44′ Pole 1000 yardů: 135 yardů

Vzdálenost očí: od 48 Délka ukončená: 4 1/4″

do 72 mm Délka prodloužená: 4 5/g”

Váha: 18 uncí

Dalekohled měl centrální ostření, pravý okulár se dal samostatně seřídit. Cena nového dalekohledu včetně pevného koženého pouzdra a řemínku byla 92.50 dolarů.

Na dalekohledu byly dvoje otisky. Jedny patřily Cottonu Hawesovi. Ty druhé, celkem dobré otisky palců a ukazováčků obou rukou, na něm nechal, vzhledem ke způsobu, jímž se dalekohled drží, útočník. Otisky se ofotografovaly a ihned odeslaly jednak do Ústřední kriminální identifikace a jednak F.B.I. ve Washingtonu, oboje se žádostí o co nejrychlejší vyřízení.

Sam Grossman se modlil, aby muž, který zanechal své otisky na dalekohledu, nechal otisky i někde jinde ve Spojených státech.

BYLO 13.10.

Poručík Byrnes rozložil noviny na svém psacím stole.

„Co řekneš tomuhle, Hawesi?” zeptal se.

Hawes se podíval na příslušnou stránku, přelétl ji očima až dolů, kde byla různá oznámení. Stálo tam:

Večer na střeše hotelu Brisson

Jay „Lady” Astorová

zahraje na klavír a zazpívá

své peprné verze populárních písní.

Byl tam i obrázek usmívající se brunetky v těsně přiléhavých večerních šatech.

„Já nevěděl, že je ve městě,” řekl Hawes. „Ty jsi o ní už slyšel?”

„Slyšel. Je ohromně populární. Program pro náročný. Cole Porter a tak. A spousta speciálních novinek. Neslušný, ale vybraný texty.”

„Co dělá tvý zápěstí?”

„Je dobrý,” odpověděl Hawes a ohmatal si ho levou rukou. „Chceš za ní zajít?” ‘

„To se ví.”

Na Byrnesově stole zazvonil telefon. Byrnes zdvihl sluchátko.

„Ovšem, přepoj ho, Dave.” Zakryl mluvítko. „Laboratoř,” oznámil Hawesovi a pak pokračoval do telefonu. „Ahoj, Same,” řekl, „wie geht’s?” Hawes poslouchal a Byrnes také, Byrnes občas utrousil do telefonu nějaké to „hm” nebo „jo”, poslouchal asi pět minut, pak řekl: „Mockrát děkuju, Same,” a zavěsil.

„Má něco?”

„Na dalekohledu je pěkná sbírka otisků. Sam už poslal kopie do Ústřední identifikace a do Washingtonu. Držme palce. Nám posílá s dalekohledem i písemnou zprávu. Dalekohled je ročník 1952 a už se nevyrábí. Jakmile ho dostanem, pošlu Carellu a Meyera do zastaváren. A co s tou Lady Astorovou? Myslíš, že ona je tím cílem?”

Hawes zaváhal. „Já to zjistím,” řekl.

„Možný by to bylo,” přisvědčil Byrnes, ale také váhal. „Vlastně proč ne? Všeobecně známá osoba. Třeba nějakýmu bambulovi vadí ty nemravný písničky, který zpívá, co říkáš?”

„Říkám, že za pokus to stojí.”

„Tak si pospěš,” řekl Byrnes. „A ne aby ses zdržel a poslouchal ty její songy! Možná že do osmi hodin budeme muset zkusit ještě ledacos.” Podíval se na hodinky. „Propána, ten čas ale letí!”

HAWES ZAVOLAL do Brissonova hotelu a dověděl se, že první představení Lady Astorové na střeše začíná v osm večer. Správce podniku mu odmítl prozradit adresu umělkyně; a ačkoli mu Hawes řekl, že je detektiv, trval na tom, že mu Hawes musí dát číslo a že ho zavolá. Hawes mu tedy dal číslo Frederick 7 a správce zavolal hned zpátky; nejdřív mu dali seržanta v ohlašovně, který ho přepojil na oddělení detektivů, a to ho přesvědčilo, že mluví s poctivým policajtem a ne s jedním z davu zbožňovatelů slečny Astorové. Sdělil Hawesovi adresu a Hawes se tam bez prodlení vydal.

Zdálo se divné, že slečna Astorová nebydlí v hotelu, kde se konají její představení, ale třeba nerada směšuje byznys se zábavou. Její byt byl na předměstí Isoly, v elegantní čtvrti se samými měšťanskými domy na jižní straně města, asi třicet bloků pod první ulicí 87. revíru. Cesta trvala Hawesovi deset minut. Nechal vůz stát u chodníku a vešel do malého, vzorně čistého vestibulu. Na dopisních schránkách Jay Astorovou nenašel. Vyšel tedy z domu a venku na schůdcích si znova zkontroloval adresu. Byla správná. Vrátil se do domu a zazvonil na domovníka.

Za dveřmi do chodby se zataženou záclonou zadrnčel zvonek. Někde se otevřely nějaké dveře a pak zase zavřely, ozvaly se kroky a otevřely se dveře se záclonou. V nich se objevil starý pán ve vybledlé modré košili přes kalhoty a v bačkorách.

„Rád bych mluvil se slečnou Jay Astorovou,” řekl Hawes.

„Tady žádná slečna Jay Astorová nebydlí,” odpověděl stařík.

„Já nejsem ani ctitel, ani reportér. Jde o policejní záležitost.” Hawes vytáhl náprsní tašku a ukázal odznak.

Stařík si ho prohlédl. „Vy jste detektiv?” zeptal se. „Ano.

„Snad se nedostala do nějakýho maléru?”

„Mohla by se dostat. Rád bych s ní mluvil.”

„Moment,” řekl stařík. Vrátil se dovnitř nechávaje dveře se záclonou otevřené, stejně jako ty do svého přízemního bytu. Hawes ho slyšel vytáčet číslo telefonu. Shora se ozvalo zvonění, které náhle přestalo, a Hawes slyšel staříka mluvit. Za pár minut se vrátil.

„Máte jít nahoru. Byt 4 A. Tím se chodí dovnitř, jinak jí patří celé patro. 4 A, 4 B a 4 C. Ale 4 A používá jako vchod do bytu a ty ostatní mají dveře zahrazený zevnitř nábytkem. Můžete jít rovnou nahoru.”

„Děkuju,” řekl Hawes. Přešel kolem staříka do haly. Nahoru vedlo kobercem pokryté schodiště s ozdobně vyřezávaným zábradlím na jedné straně. V hale bylo vedro k padnutí. Hawes vyšel po schodišti a vzpomněl si na Carellu a Meyera, jak obcházejí zastavárny Požádá Byrnes ostatní revíry, aby jim pomohly? Nebo očekává, že dvaasedmdesátka oběhne všechny frcy ve městě? Ne, požádá o další lidi. Bude muset.

Na rámu dveří do bytu 4 A byla připevněna malá vizitka v mosazném rámečku. Stálo na ní prostě ASTOROVÁ.

Hawes stiskl bzučák. ‘

Dveře se rázem otevřely. Hawes podezíral Jay Astorovou, že stála za nimi.

„Vy jste ten detektiv?” zeptala se.

„Ano.“

„Pojďte dál.”

Vešel do bytu. Jestli něco, tak Jay Astorová ho zklamala. Na fotografii v novinách v těch těsných šatech, které obepínaly bujné křivky přirozeně vyvinutého těla, se zdála sexy a rafinovaně svůdná. Oči se dívaly provokativně a záhadný úsměv napovídal kdejakou dráždivou neřest, přímo k ní vyzýval. Naživo ale nebylo na její osobě nic slibného, ani svůdného.

Jay Astorová měla na sobě šortky a podprsenku, z níž překypovala plná ňadra. Nohy však měla poněkud příliš svalnaté jako nohy hráčky tenisu. Trochu šilhala, ale Hawes si hned uvědomil, že je krátkozraká a že v tom není nic erotického. Zuby, které ukázala v úsměvu, byly hodně velké, takže připomínala dobrosrdečného koně – ale třeba jsem na ni moc přísný, řekl si. Nebýt té fotografie, pokládal by ji za přitažlivou.

„Obývák má klimatizaci,” řekla, „pojďte sem a zavřeme dveře.” Následoval ji do ultramoderně zařízeného pokoje. Zavřela za ním dveře. „Tak. Není to lepší? To vedro je prostě hrůza. Vrátila jsem se před dvěma týdny z turné po Jižní Americe a věřte mi, že tam nebylo tak horko. Co pro vás můžu udělat?”

„Dostali jsme dnes ráno dopis,” začal Hawes.

„Ano? O čem?” Jay Astorová přistoupila k baru táhnoucímu se podle jedné stěny dlouhého pokoje. „Napijete se něčeho? Mám gin se sodou a citronem. Nebo Toma Collinse? Vyberte si.”

„Nic. Děkuju.”

Mírně ji to překvapilo, ale nedala se odradit a namíchala si gin s tonikem.

„V tom dopise stojí: DNES VEČER V 8 HODIN ZABIJU LADY. CO PODNIKNETE?”

„Tomu říkám dopis!” Ušklíbla se a vymačkala si do sklenice citron.

„Nezdá se, že by na vás udělal dojem,” řekl Hawes.

„Měl by?”

„Jste přece známá jako Lady, ne?”

„Ach tak,” řekla. „No ano, jasně. Lady! Lady dnes večer v osm zemře. Lady! Už chápu, ano, ano.”

„Co tomu říkáte?”

„Blázen.”

„Snad. Dostala jste nějaké výhrůžné dopisy nebo vám někdo vyhrožoval telefonem?”

„Jako v poslední době?”

„Právě.”

„Ne, v poslední době ne. Občas je dostávám. Od chlapů, co se považujou za Jacka Rozparovače. Jsem podle nich nemrava a oni mě zabijou a očistí svět krví jehňátek a takový řečičky. Cvoci. Magoři.” Otočila se od baru k němu a zasmála se. „Ještě žiju.”

„Berete to na moc lehkou váhu, slečno Astorová.”

„Říkejte mi Jay. Beru. Kdybych si měla dělat starosti s každým cvokem, který mi píše nebo volá, zcvokla bych se taky. A to nevynáší.”

„Přesto můžete být ta osoba, o které se mluví v dopise.”

„A co s tím tedy mám dělat?”

„Pokud vám to nebude vadit, rád bych vám dal na dnešní noc policejní ochranu.”

„Na celou noc?” zeptala se Jay a koketně vytáhla jedno obočí. Na letmý okamžik se jí na obličeji objevil slib a výzva z novinové fotografie.

„Od vašeho odchodu z bytu až do konce představení.”

„Poslední vystoupení mám ve dvě v noci. Váš policajt se zapotí. Nebo to budete vy?”

„Nebudu,” řekl Hawes.

„Smůla,” odpověděla Jay a napila se.

„Vaše první představení je v osm, že?”

„Správně.”

„V dopise stojí -”

„To může být shoda okolností.”

„Ano, může. V kolik hodin obvykle odcházíte do hotelu Brisson?”

„Přibližně v sedm.” ‘

„Nařídím pochůzkáři, aby se pro vás zastavil.”

„Doufám, že to bude Ir a fešák.”

„Takových máme spousty,” řekl Hawes s úsměvem. „Mezitím byste mi mohla říct, jestli v poslední době nedošlo k něčemu, co by -”

„- způsobilo, že by mě chtěl někdo vidět na márách?” Jay chvíli přemýšlela. „Ne.”

„Vůbec nic? Hádka? Spor o smlouvu? Nespokojený muzikant? Cokoli.”

„Ne,” odpověděla zamyšleně. „Se mnou se vychází snadno. Tím jsem v branži proslulá. Lady, co se vším souhlasí.” Usmála se. „Nemyslela jsem to tak, jak to vypadá.”

„A co ty výhrůžné dopisy a telefonáty, o kterých jste se zmínila? Kdy byl ten poslední?”

„Než jsem odjela do Jižní Ameriky. Před mnoha měsíci. Jsem zpátky teprve čtrnáct dní. Pochybuju, že by ti magoři o mně už věděli. Začnou zase posílat ty své výhrůžné výtvory, až uslyší moje nové album. Slyšel jste ho už?” Potřásla hlavou. „Ovšem že ne. Ještě se neprodává.”

Přešla k hi-fi soupravě, otevřela dvířka a z hořejší police vytáhla desku. Na obálce seděla Jay Astorová na bílém koni nahá. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné, vlnily se jí přes prsa a zakrývaly je. Oči svítily týmž škodolibým, rozpustilým a vyzývavým leskem jako na fotografii v novinách. Album se jmenovalo „Můj oblíbený koníček”.

„Je to sbírka kovbojských písní,” vysvětlila, „jen texty jsou trochu vylepšený. Nechtěl byste si jich pár poslechnout?”

„Když já -”

„To bude minutka,” řekla Jay a položila desku na gramofon. „Tajná předpremiéra jen pro vás. Může se tím pochlubit nějaký jiný zdejší detektiv?”

„Já chtěl jen -“

„Seďte,” řekla Jay a deska spustila.

Začalo to jako obvykle banální kovbojskou kytarou a pak se ozval módní a vemlouvavý hlas Lady Astorové:

Ráda svou čtvrť mám

Plnou feťáků a lehkejch dam

Uslyšet ptačí zpěv

To věru je vzácnej jev

Místo něj střelný rány zněj tam,

A bouchačky vyhrávají nám…

Deska se točila a točila a Hawesovi se zdála jen mírně humorná. Žil příliš blízko reality na to, aby shledával parodii zábavnou. Když skončilo „svou čtvrt ráda mám“, začala parodie na „Doma na horách” a „Hluboko v srdci Texasu”.

„Tahle je trochu drsňácká;” řekla Jay „Je tam plno dvojsmyslů. To nejnesnadnější, o co se může umělec pokusit, je smířit svoje vlastní mravní zásady se standardem lidových mas. Morálka je morálka a ta moje je moje a ta vaše je vaše. Jsou věci, které já beru jako samozřejmost, ale hospodyni z Kansas City šokujou k smrti. To je past a umělec do ní spadne, než se naděje.”

„Jaká past?”

„Většina umělců – aspoň teda v šoubyznysu – žije ve velkoměstech. Tam se dělá kšeft, víte, a proto tam musím být. Jenže městská morálka se velice liší od morálky obyvatel našich velkých širých lánů. To, co projde u otrlého měšťáka, nepřijme chlap, co seká na poli obilí – nebo co tam s tím obilím vlastně dělá. Kdybyste se snažil vyhovět všem, přijdete o rozum. A tak já se snažím vyhovět sobě. Řídím se vlastním vkusem a namlouvám si, že obránci morálky se s tím nějak srovnají.”

„A srovnají?”

„Někdy ano, někdy ne. Jak už jsem řekla, to, co já pokládám za naprosto správnou a prostou věc, nepokládá prosťáček na statku za tak docela správné, ani prosté.”

„Například co?” zeptal se Hawes nezáludně.

„Například – nechtěl byste se se mnou vyspat?”

„Chtěl,” odpověděl automaticky

„Tak pojďme,” řekla a postavila skleničku.

„Hned teď?” zeptal se.

„Proč ne? Teď jako jindy”

Připadal si směšně, když odpovídal tak, jak musel, ale nedalo se nic dělat. „Já teď nemám čas.”

„Kvůli pisateli toho dopisu?”

„Kvůli pisateli toho dopisu.”

„Třeba přicházíte o jedinečnou příležitost.”

„Tak už to u nás chodí.”

„Morálka je věcí prostředků a příležitosti,” řekla Jay.

„Vražda taky ”

„Jestli chcete být morbidní, poslužte si. Já jen říkám, že by mě těšilo, kdybyste se chtěl se mnou pomilovat teď. Zítra už možná nebudu chtít. Možná nebudu chtít ani za deset minut.”

„Teď jste tomu dala ránu,” řekl Hawes.

Jay povytáhla tázavě obočí.

„Já myslel, že se vám líbím já. Místo toho je to jen váš chvilkový nápad.”

„Co mám podle vás udělat? Chcete, abych se svlíkla a znásilnila vás?”

„Ne,” řekl Hawes a vstal. „Dostanu náhradní termín? Třeba – až naprší a uschne?”

„Nepršelo už strašně dlouho,” řekla Jay.

„Třeba bude.”

„Abych použila staré přísloví: Blesk nikdy neuhodí dvakrát do jednoho místa.”

„Já vám něco povím,” řekl Hawes. „Jdu rovnou ven a zastřelím se.”

Jay se usmála. „Vy jste si sebou nějak jistý, co?”

„Že by?”

Na okamžik se na sebe zadívali. Na jejím obličeji nebylo nic ze smyslnosti, kterou měla na fotografii. Nebyl tam ani vztek odmítnuté ženy. Jen trochu dojemná opuštěnost dívenky, která bydlí v rozlehlém bytě na nejhořejším patře s klimatizací v obývacím pokoji.

Lady Astorová udělala bezradné gesto.

„Vzal to čert,” řekla. „Přijďte za mnou někdy. Třeba se ten rozmar vrátí.”

„Očekávejte toho policajta,” připomněl jí Hawes.

„Nezapomenu,” řekla. „Třeba vám vleze do zelí.”

Hawes se zatvářil filozoficky „Tak už to bývá, někdo má štěstí,” řekl a odešel.

9

A NĚKDO MÁ ZASE POŘÁDNOU SMÚLU. V tom parném dni ji vrchovatě slízli Meyer a Carella. Ve 13.30 byly chodníky jako upečené, budovy jen jen zrudnout pohlceným žárem, lidé vadli, pneumatiky se rozpouštěly a i novopečený milovník vědecké fantastiky chápal, že zeměkoule se přitočila nějak moc blízko ke slunci. Určitě ji stráví oheň. Nastal poslední den, jak předpověděl Richard Matheson. A svět se roztaví v plamenech.

Řečeno normálně – bylo horko k chcípnutí.

Meyer Meyer se potil. Potil se vždycky, dokonce i v zimě. Nevěděl proč. Předpokládal, že je to nervová reakce. Zpocený byl vždycky, ale dnes v potu přímo tonul. Když se oba detektivové ploužili po špinavé Crichtonově třídě od jedné zastavárny k druhé, od jedněch otevřených dveří k následujícím a spěšně míjeli jednu trojici zlatých koulí po druhé, měl Meyer pocit, že zemře způsobem, který není hodný statečného policisty. Zemře horkem a na smutečním oznámení se objeví prostě POLICAJT POŠEL PARNEM. Anebo, objeví-li se parte pod hlavičkou Různé: PROPOCENÝ POLICAJT POŠEL PARNEM.

„Jak by se ti líbilo tohle oznámení o mý smrti z horka v Různým?” zeptal se Carelly „Propocený policajt pošel parnem.”

„Dobrý,” řekl Carella. „A co já?”

„V Různým?”

„To se ví.”

„Řekni.”

„Italský policajti padají horkem.”

Meyer se rozchechtal: „Ty hned ve všem vidíš něco proti Italům.”

Majitel zastavárny zvedl hlavu, když se přiblížili k jeho pultu.

„Ano, pane, pánové? Čím vám mohu posloužit, pánové?”

„My jsme od policie,” řekl Carella. Položil dalekohled na pult. „Poznáváte tu věc?”

Majitel zastavárny si dalekohled prohlédl.

„Prima věcička,” řekl. „Pieter-Vondiger. Objevil se snad v nějakém zločinu?”

„Ano,”

„Pachatel ho měl u sebe?”

„Ano.”

„To se podívejme,” řekl majitel.

„Poznáváte ho?”

„My prodáváme hodně dalekohledů. Totiž, když je máme na skladě.”

„Prodali jste tenhle?”

„Myslím, že ne. Poslední dalekohledy značky Pieter-Vondiger jsem měl v lednu. Tenhle je 8 x 30, můj byl 6 x 20. Tenhle je lepší.”

„Tenhle jste tedy neprodal?”

„Ne, pane, neprodal. Je kradený?”

„Podle našich seznamů není.”

„Je mi líto, že vám nemůžu pomoct, pánové.”

„To je v pořádku,” řekl Carella. „Děkujeme.”

Vyšli opět na rozžhavený, roztékající se chodník.

„Kolik poldů se tím zabývá?” zeptal se Meyer.

„Pete žádal dva z každýho revíru. Třeba na něco kápnou.”

„Začínám toho mít plný zuby. Myslíš, že ten dopis je sprostej podfuk?”

„Nevím. I kdyby byl, musíme toho mizeru stejně dostat do basy.”

„Slyšme, slyšme,” řekl Meyer v záchvatu energie v tom vedru vzácném.

„Třeba nám pomůžou ty otisky,” řekl Carella.

„Jo, to určitě,” souhlasil Meyer. „Třeba bude pršet.”

„Třeba.”

Vešli do dalšího krámu. Za pultem byli dva muži. Oba při příchodu Carelly a Meyera zazářili.

„Dobré odpoledne,” řekl jeden s úsměvem.

„Příjemný den,” přidal se druhý s úsměvem. „Já jsem Jason Blum,” představil se první. „A já Jacob Blum,” dodal druhý.

„Dobrý den,” pozdravil Carella. „My jsme detektivové Meyer a Carella z 87. policejního revíru.”

„Těší nás, pánové,” řekl Jason.

„Vítejte u nás,” dodal Jacob.

„My se pokoušíme najít majitele tady toho dalekohledu,” řekl Carella a položil jej na pult. „Poznáváte ho?”

„Pieter-Vondiger,” řekl Jason.

„Vynikající dalekohled,” dodal Jacob. „Skvělý.”

„Prvotřídní.”

Carella přerušil jejich chvalozpěv „Poznáváte ho?”

„Pieter-Vondiger?” rozpomínal se Jason. „Neprodali jsme – ?”

„To se rozumí,” potvrdil Jacob.

„Ten člověk s tím -”

Oba bratři se dali do hlasitého smíchu. Carella a Meyer čekali. Nezdálo se, že by chechtot přestával. Dosáhl už hysterické výše a změnil se v nebývalý záchvat, přímo v hurikán veselí. Detektivové pořád čekali. Konečně řehot polevil.

„Ach Božínku,” řekl Jacob a zakuckal se. „Jestli si pamatujeme tenhle dalekohled!” „Jestli!”

„Ach Božínku!”

„Pamatujete?” zeptal se Carella. Bylo mu horko.

Jason okamžitě vystřízlivěl. „Je to ten dalekohled, Jacobe?”

„Určitě,” přisvědčil Jacob.

„Víš to jistě?”

„Tady na straně má škrábnutí, copak se nepamatuješ? Podívej, tady. Nevzpomínáš si, že si stěžoval na to škrábnutí? Slevili jsme mu kvůli tomu jeden a čtvrt dolaru. A celou tu dobu -” Jacob se opět rozchechtal.

„Ach Božínku,” přidal se k němu Jason.

Meyer se podíval na Carellu, Carella na Meyera. Oba bratři zřejmě podlehli intenzívnímu horku v krámě.

Carella si odkašlal. Smích opět ustal.

„Prodali jste ten dalekohled někomu?”

„Ano, řekl Jason.

„Ovšem,” dodal Jacob.

„Komu?”

„Tomu člověku s lízátkem,” řekl Jason a propukl v nový záchvat smíchu.

„Člověku s lízátkem,” opakoval Jacob a nebyl s to ovládnout hurónský smích, který se ho už zase zmocňoval.

„Ten člověk měl lízátko?” zeptal se zkoprnělý Carella.

„Ano, ano, ach Božínku!”

„Cucal ho celou dobu, co jsme se dohadovali o…”

„… ten dalekohled,” dokončil Jason. „Ach Božínku! Dobrotivý Bože! Když odešel, váleli jsme se smíchy. Vzpomínáš si, Jacobe?”

„To víš, že vzpomínám, jakpak bych mohl zapomenout? Červené lízátko! A jak si na něm pochutnával! Žádné dítě by si na něm tak nesmlslo! Bylo to báječné, prostě báječné!”

„Pohádka!” řekl Jason. „Fantastické -”

„Jak se jmenoval?” zeptal se Carella.

„Kdo?” zeptal se Jason a vzpamatoval se.

„Ten člověk s tím lízátkem.

„Aha! Jak se jmenoval, Jacobe?”

„Já nevím, Jasone.”

Carella se podíval na Meyera, Meyer se podíval na Carellu.

„Nemáme účtenku, Jacobe?”

„Určitě máme, Jasone.”

„Kdy tu byl?”

„Před dvěma týdny, nebo ne?”

„V pátek?”

„V sobotu. Ne, máš pravdu, bylo to v pátek.”

„Kdy to bylo? Kolikátého?”

„Já nevím. Kde máme kalendář?”

Oba bratři se vrhli ke kalendáři na stěně.

„Tady,” ukázal Jacob.

„Ano,” souhlasil Jason.

„V pátek,” řekl Jacob. „Dvanáctého července.”

„Mohli byste se podívat do vašich účtů?” požádal je Carella.

„Jistě.”

„Samozřejmě.”

Bratři se odebrali do zadní místnosti.

„Hezký,” řekl Meyer.

„Co?“

„Ta bratrská láska.”

„Hm,” odpověděl Carella.

Bratři se vrátili s kopií účtu na žlutém papíře.

„Tady je to,” řekl Jason.

„Dvanáctého července, jak jsme mysleli.”

„A jméno toho člověka?” zeptal se Carella.

„M. Samalson.”

„Křestní jméno?”

„Jen počáteční písmeno,” řekl Jason.

„My si zapisujeme jen počáteční písmeno,” potvrdil Jacob.

„Adresu nemáte?” zeptal se Meyer.

„Přečtete tohle?” Jason mu ukázal cosi napsaného na řádce s vytištěným slovem Adresa.

„To je tvoje písmo.”

„Ne, ne, to jsi napsal ty,” ohradil se Jason.

„Ty,” řekl Jacob. „Vidíš to přeškrtnutý té? Takhle píšeš ty”

„Možná. Ale co tam stojí?”

„Tohle je určitě té,” řekl Jacob.

„Ano. Aha, to je Calm’s Point! Samozřejmě. Je to Calm’s Point!”

„Ale jak je celá adresa?”

„Jeffersonova ulice 31 – 63, Calm’s Point,” řekl Jason v náhlém osvícení.

Meyer si zapsal adresu.

„Lízátko!” řekl Jason.

„Ach Božínku!” přidal se Jacob.

„Děkujeme mockrát za…” začal Carella, ale bratři se smáli tak nezřízeně, že oba detektivové prostě odešli.

„Calm’s Point,” řekl Carella, když byli venku. „Na druhým konci města, aby je husa kopla!”

„Vrátíme se radši k nám. Pete to bude třeba chtít přehrát na calmspointskej revír.”

„Pravda,” řekl Meyer: Šli zpátky k vozu.

„Chceš řídit?”

„Jak myslíš.”

Nasedli do vozu.

„Myslíš, že už tam budou zprávy o těch otiscích?”

„Doufám. Mohly by nám ušetřit cestu do Calm’s Pointu.”

„Hm,” zabručel Meyer.

Auto se rozjelo. Chvíli oba mlčeli. Pak se ozval Meyer. „Steve, dneska je ale zatraceně horko,” povzdechl si.

KDYŽ SE CARELLA S MEYEREM vrátili, čekaly je v kanceláři zprávy z Úřadu kriminální identifikace a z F.B.I. Obě instituce sdělovaly, že ve svých rozsáhlých kartotékách nenašly otisky odpovídající otiskům sejmutým z dalekohledu.

Hawes vešel do služebny, právě když oba detektivové četli zprávy.

„Našli něco?” zeptal se.

„Totální nic,” řekl Carella. „Ale máme jméno chlapa, co koupil ten dalekohled. To už je průlom.”

„Pete ho chce zatknout?”

„Ještě jsem s ním nemluvil.”

„Kdo je ten chlap?”

„Jmenuje se M. Samalson.”

„Radši mu to běž říct co nejdřív,” řekl Hawes. „Já jsem toho mizeru, co mě praštil, viděl moc dobře. Jestli to byl Samalson, tak ho poznám.”

„A taky máme otisky k porovnání, kdyby ti nesloužila paměť,” řekl Carella. „Jak jsi pořídil u Lady Astorové?”

Hawes na něj mrkl a neřekl nic.

Carella vzdychl a šel za Byrnesem do jeho kanceláře.

CALMSPOINTSKÝ REVÍR, ten nejbližší Samalsonově adrese, měl číslo 102. Byrnes zavolal tamní pátračce a požádal je, aby Samalsona zatkli a co nejdřív ho k nim dopravili.

Ve 14 hodin přivedli strážníci do služebny nový hlouček kluků v džínech a červeně pruhovaných tričkách. Přivolali Murchisona z jeho ohlašovny. Prohlédl si kluky, zastavil se před jedním a řekl: „To je on.”

Byrnes přistoupil k chlapci.

„Přinesl jsi sem dneska ráno dopis?” zeptal se.

„Ne,” řekl chlapec.

„Je to on,” trval na svém Murchison.

„Jak se jmenuješ, kamaráde?” zeptal se Byrnes.

„Frankie Annuci.”

„Přinesl jsi sem dneska ráno dopis?”

„Ne.”

„Nepřišel jsi sem do budovy a nezeptal se po seržantovi, který má službu?”

„Ne.”

„Nedal jsi tady tomu pánovi dopis?” zeptal se Byrnes a ukázal na Murchisona.

„Ne.”

„Lže,” řekl Murchison. „Je to on.”

„No tak, Frankie,” řekl Byrnes mírně, „ty jsi ten dopis přinesl, viď?”

„Ne.“

Chlapcovy oči byly plné strachu – strachu před zákonem, hluboce zakořeněného v mysli obyvatel revíru.

„Proti tobě nic nemáme, chlapče,” řekl Byrnes. „My se jen snažíme najít člověka, který ti dal ten dopis. Přinesl jsi ho sem, víď, že ano?”

„Ne,” řekl kluk.

Byrnes se otočil k ostatním detektivům; začínal ztrácet trpělivost. Hawes šel k chlapci a postavil se vedle Byrnese.

„Nemusíš se ničeho bát, Frankie. Snažíme se vypátrat člověka, který ti dal ten dopis, rozumíš tomu, že? Kde jsi se s ním setkal?”

„Já jsem se s nikým nesetkal.”

„Pošli pryč ty ostatní mládenečky,” nařídil Byrnes. Meyer vystrkal zbývající chlapce z místnosti. Frankie Annuci se díval, jak odcházejí, a oči měl větší a větší.

„Tak co, Frankie?” zeptal se Carella. Bezděky se přesunul do kruhu kolem chlapce. Meyer se vrátil, když se zbavil ostatních kluků, a stoupl si vedle Byrnese, Hawese a Carelly. Byla to do jisté míry komická scéna, jak si detektivové naráz uvědomili. Seskupili se automaticky jako při intenzívním výslechu, ale jejich obětí, byl chlapec nanejvýš desetiletý, a když tak stáli kolem něho připraveni pálit na něj otázky jako z kulometu, připadali si trochu jako surovci. Ale hoch je přece může zavést k muži, po němž pátrají, zavést je k němu úspěšněji, než to až dosud učinilo jméno jakéhosi M. Samalsona. Čekali, jako by nebyli ochotni spustit palbu, dokud jim velící důstojník nedá znamení.

Byrnes palbu zahájil.

„My ti teď položíme pár otázek, Frankie,” řekl vlídně, „a byli bychom rádi, kdybys nám na ně odpověděl. V pořádku?”

;,V pořádku,” přisvědčil Frankie.

„Kdo ti dal ten dopis?”

„Nikdo.”

„Byl to muž?”

„Nevím.”

„Žena?” zeptal se Hawes.

„Nevím.”

„Víš, co stálo v tom dopise?” zeptal se Carella.

„Ne.”

„Otevřel jsi ten dopis?” zeptal se Meyer.

„Ne.

„Ale o dopise víš?”

„Ne.”

„Přinesl jsi ho?”

„Ne.”

„Lžeš, viď?”

„Ne.”

„Kde jsi se sešel s tím mužem?”

„S nikým jsem se nesešel.”

„U parku?”

„Ne.“

„V cukrárně?”

„Ne.“

„V některé postranní uličce?”

„Ne.”

„Řídil auto?”

„Nevím.”

„Ale byl to nějaký muž, viď?”

„Nevím.”

„V tom dopise stojí, že dnes večer někoho zabije. Víš o tom?”

„Ne.”

„Chceš, aby ten muž nebo ta žena někoho zabili?”

„Ne.”

„Tak abys věděl, on někoho zabije. Tak to stojí v tom dopise. Zabije nějakou Lady”

„Mohla by to být tvoje maminka, Frankie.”

„Chtěl bys, aby ten člověk zabil tvou maminku?”

„Ne.”

„Tak nám řekni, kdo to byl. Chceme mu v tom zabránit.”

„Já nevím, kdo to byl,” vyhrkl Frankie.

„Předtím jsi ho tu nikdy neviděl?”

Frankie se dal do pláče.

„Ne, nikdy.”

„Tak jak to bylo, Frankie?” zeptal se Carella a podal chlapci svůj kapesník.

Frankie si otřel oči a vysmrkal se.

„Přišel ke mně, to je všechno. Nevěděl jsem, že někoho zabije, přísahám při Pánubohu.”

„My víme, žes to nevěděl, Frankie. Přišel pěšky, nebo přijel v autě?”

„V autě.”

„Jaké značky?”

„Nevím.”

„Barva?”

„Modrá.”

„Se sklápěcí střechou?”

„Ne.”

„Sedan?”

„Co je to sedan?”

„S pevnou střechou.”

„Ano.”

„Viděl jsi jeho poznávací značku?”

„Ne.

„Jak to bylo dál, Frankie?”

„Zavolal na mě, ať jdu k vozu. Maminka říká, že nikdy nemám lízt do vozu s cizíma lidma, ale on nechtěl, abych nastoupil. Zeptal se mě, jestli si chci vydělat pět dolarů.”

„Co jsi řekl?”

„Zeptal jsem se jak.”

„Dál, Frankie,” pobídl ho Byrnes.

„Řek, že mám vzít tenhle dopis vedle na policejní stanici.”

„Na které ulici to bylo, Frankie?”

„Na Sedmý. Hned za rohem.”

„Dobře. Pokračuj.”

„Řek, že mám jít dovnitř a ptát se po seržantovi, dát mu tenhle dopis a odejít.”

„Dal ti těch pět dolarů hned, nebo potom?”

„Hned s tím dopisem.”

„Máš je ještě?” zeptal se Byrnes.

„Něco už jsem utratil.”

„Z bankovky se stejně nic nepozná,” podotkl Meyer.

„Ne,“ přisvědčil Bymes. „Prohlédl sis toho člověka dobře, Frankie?”

„Docela jo.”

„Dovedeš ho popsat?”

„Měl krátký vlasy.”

„Hodně krátké?”

„Dost.”

„Jaké měl oči?”

„Myslím, že modrý. Aspoň světlý.”

„Nějaké jizvy jsi viděl?”

„Ne.”

„Knír?“

„Ne.“

„Co měl na sobě?”

„Žlutou sportovní košili,” řekl Frankie.

„To je on,” vložil se Hawes. „Ten, co jsem se s ním honil v parku.”

„Chci, aby sem přišel policejní kreslíř,” řekl Byrnes. „Meyere, sežeň ho, prosím tě! Jestli z toho Samalsona nic nebude, můžeme aspoň použít ten portrét a ukazovat ho.” Prudce se obrátil. Telefon v pracovně zvonil. „Moment, Frankie,” řekl a odešel telefonovat k sobě do kanceláře.

„To byla stodvojka,” oznámil, když se vrátil. „Zkontrolovali Samalsonovu adresu. Není tam. Domácí jim řekla, že je zaměstnaný v Isole.”

„Kde?” zeptal se Carella.

„Pár bloků odsud. V supermarketu, který se jmenuje Bratří Beaverové s.r.o. Znáte to?”

„Mám to při cestě,” řekl Carella.

Meyer Meyer zatím mluvil do telefonu. „Tady je sedmaosmdesátka. Poručík Byrnes potřebuje kreslíře, a to hned. Můžete -“

JEN CO CARELLA přivedl toho člověka do služebny, Cotton Hawes věděl, že to není ten, který ho napadl v parku.

Martin Samalson byl vysoký a hubený, měl na sobě bílý pracovní plášť zaměstnanců supermarketu, který zdůrazňoval jeho vychrtlost. Vlasy měl dlouhé, světlé a vlnité, oči hnědé.

„Co říkáš, Cottone?” zeptal se Byrnes.

„To není on.”

„Je to ten pán, co ti dal dopis, Frankie?”

„Ne,” řekl Frankie.

„Jakej dopis?” zeptal se Samalson a utíral si ruce o plášť.

Byrnes vzal do ruky dalekohled, který ležel na Carellově stole.

„Je váš?” zeptal se.

Samalson se na něj překvapeně podíval. „Je! Hele, jak je to možný? Kde ste ho našli?”

„Kde jste ho ztratil?” opáčil Byrnes.

Samalson jako by si najednou uvědomil, co se děje. „Tak moment, moment! Ztratil sem ten kukr minulou neděli. Nevím, proč mě taháte sem, ale jestli to má něco společnýho s ním, tak na to zapomeňte a dejte mi pokoj!” Potřásl jednou roztaženou dlaní, jako by chtěl něco smazat.

„Kdy jste ho koupil?” opakoval Byrnes.

„Asi před čtrnácti dněma. V jedný zastavárně na Crichtonový. Můžete si to ověřit.”

„To jsme už udělali,” řekl Byrnes. „Víme i o tom lizátku.”

„Cože?”

„Vešel jste do toho krámu a cucal lízátko.”

„No ne!” Samalson upadl do rozpaků. „Bolelo mě v krku. Člověk má udržovat v puse vlhko, když ho bolí v krku. Proto sem měl to lízátko. To zákon nezakazuje.”

„Měl jste ten dalekohled až do minulé neděle. Říkám to správně? A tvrdíte, že jste ho ztratil právě minulou neděli?”

„Je to pravda.”

„Určitě jste ho nikomu nepůjčil?”

„Na beton. Minulou neděli sem byl na vejletě parníkem po Harbu. Tam sem ho musel ztratit. Nevim, co má ten kukr na svědomí od tý doby, a je mi to putna. Od poslední neděle s nim nemám nic společnýho a šmytec.”

„Klid, Samalsone,” řekl Hawes.

„Klid! To se vám řekne! Přitáhnete mě na policejní stanici a -”

„Povídám, klid,” opakoval Hawes. Samalson se mu podíval do obličeje a rázem sklapl.

„Na jakém parníku jste byl minulou neděli?” zeptal se Hawes přísně a také se tak tvářil.

„Menuje se S.S. Alexander,” řekl Samalson uraženě.

„Kam plul?”

„Po Harbu proti proudu. Až k Paisleyskejm vrškům.”

„Kdy jste ztratil ten dalekohled?”

„Muselo to bejt na zpáteční cestě. V kempu, kde jsme se stavili na piknik, sem ho eště měl.”

„Myslíte, že jste ho ztratil na palubě?”

„Snad. Nevim.”

„Šel jste potom někam?”

„Jak to myslíte?”

„Když loď přistála.”

„Jo, byl sem s holkou. Ten parník kotví tady nedaleko, víte. U Severní šestadvacátý. Měl sem tam zaparkovanej auťák. A tak sme jeli do jednoho baru blízko supermarketu. Občas se tam stavuju, dyž du z práce, proto to tam znám. Nechtělo se mi courat po celým městě a hledat dobrej podnik.”

„Jak se ten bar jmenuje?”

„Hospůdka.”

„Kde je?”

„Na Severní třináctý, Pete,” řekl Carella. „Znám to. Na své okolí je to slušný podnik.”

„Příjemná putyka,” souhlasil Samalson. „Zaved sem tam svou holku a pak sme se trochu projeli.”

„Zaparkovali jste někde?”

„Ano.”

„Kde?”

„Blízko jejího bytu v Riverheadu.”

„Nemohl jste ztratit ten dalekohled tam?”

„Moh. Ale myslím, že to bylo na parníku.”

„A co v té hospodě?”

„Moh taky, ale já myslím, že to byl ten parník.”

„Steve, pojď se mnou,” řekl Byrnes a oba muži odešli do jeho kanceláře. Byrnes se šeptem otázal: „Co myslíš? Máme si ho tu nechat?”

„Za co?”

„Může být přece spolupachatelem. Ta historka o ztraceným dalekohledu smrdí až na půdu.”

„Mně se to na dva pachatele nezdá. Myslím, že náš vrah v tom jede sám.”

„Přesto ho vrah může znát. Může se chtít po vraždě schovat v jeho kvartýru. Dej ho sledovat. O’Brien sedí u stolu a kouše si nehty. Ať jde on.”

Byrnes se vrátil k Samalsonovi, Carella šel k O’Brienovi, který na druhém konci služebny psal na stroji zprávu, a začal mu něco šeptat. O’Brien přikývl.

„Můžete jít, Samalsone,” řekl Byrnes. „Nepokoušejte se odjet z města. Může se stát, že vás budeme chtít vyslechnout ještě jednou.”

„Nemoh by mi někdo prozradit, oč kráčí?” zeptal se Samalson.

„Nemohl,” odpověděl Byrnes.

„Policie v našem městě je tedy opravdu primová,” řekl dopálený Samalson. „Můžu si vzít svůj kukr?”

„My už ho nepotřebujeme,” řekl Byrnes.

„Děkuju za nic,” řekl Samalson a popadl dalekohled. Hawes ho zavedl k hrazení a díval se za ním, jak jde dolů po schodech. Dosud byl dopálený. O’Brien opustil služebnu skoro hned po něm.

„Já můžu jít taky?” zeptal se Frankie.

„Ty ještě ne, chlapče,” odpověděl mu Byrnes. „My tě za chvilku budeme ještě potřebovat.”

„K čemu?” zeptal se Frankie.

„Budeme kreslit obrázky. Miscolo!” zavolal Byrnes.

Z kanceláře vedle hrazení vystrčil hlavu Miscolo.

„Co je?” zeptal se.

„Máš tam trochu mlíka?”

„Jakpak by ne.”

„Přines tady tomu chlapci sklenici, ano? A pár koláčků. Máš chuť na koláček, Frankie?”

Frankie zakýval hlavou. Byrnes mu hrábl do vlasů a pocuchal je, pak se vrátil do rohové kanceláře.

10

POLICEJNÍ KRESLÍŘ PŘIŠEL VE 14.39.

Umělci se nepodobal ani za mák. Neměl pracovní plášť, ani rozevlátou vázanku a vlasy pokecané barvou. Měl brýle bez obrouček a připomínal spíš unuděného prodavače prostředků na hubení hmyzu.

„To vy jste poslali pro malíře, Šerlokové?” zeptal se u dřevěného hrazení, na které si položil koženou tašku.

Hawes vzhlédl.

„Ano, pojďte dál.”

Muž strčil do dvířek a vešel.

„George Angelo,” řekl a napřáhl ruku. „Nic společnýho s Michelem, příbuzensky ani talentem.” Usmál se a odhalil velké běloskvoucí zuby. „Koho mám nakreslit?”

„Přízrak,” řekl Hawes. „Viděli jsme ho já a ten klouček. My vám ho popíšeme a vy budete kreslit. Souhlasíte?”

„Souhlasím,” řekl Angelo a přikyvoval. „Doufám, že jste oba viděli ten stejnej přízrak?”

„Ten stejnej.”

„A dovedete ho oba stejně popsat? Ke mně někdy přijde dvanáct očitejch svědků a každej viděl stejnýho člověka jinak. Nevěřili byste, jak to průměrnýmu občanovi špatně kouká. Jo, je to tak. Ale vy jste vytrénovanej pozorovatel a děti jsou nevinný a bez předsudků, tak kdo ví? Třeba se to tentokrát povede.”

„Kde se chcete usadit?” zeptal se Hawes.

„Kdekoli, kde je světlo,” odpověděl Angelo. „Co tamhle ten stůl u okna?”

„Dobrý,” řekl Hawes. Otočil se k chlapci.

„Frankie, šel bys sem, prosím tě?”

Šli ke stolu a Angelo otevřel tašku.

„Půjde to do novin?”

„Ne.

„Do televize?”

„Ne. Na to nemáme čas. Chceme si udělat jen pár kopií pro lidi, co se toho člověka snaží najít.”

„Oukej,” řekl Angelo. Sáhl do tašky pro blok a tužku. Pak vytáhl svazek podlouhlých kartiček, posadil se ke stolu, mrkl se na slunce a pokýval hlavou.

„Kde máme začít?”

„Vyberte si na týhle kartě tvar obličeje,” řekl Angelo. „Jsou tu všechny. Hranatý, oválný, trojúhelníkový, prohlídněte si je.”

Hawes a Frankie si prohlédli karty.

„Něco takovýho, nemyslíš?” zeptal se Hawes chlapce.

„Jo, takhle nějak by to šlo,” souhlasil Frankie.

„Ovál?” zeptal se Angelo. „Prosím, začneme tím.”

Rychle načrtl na blok tvar podobný vejci. „A co nos? Vidíte tady něco, co vypadá jako jeho nos?” Podal jim další kartu. Hawes a Frankie zírali na záplavu nosů, byla jich plná karta.

„Žádnej nevypadá jako jeho nos,” mínil Frankie. „Ani přibližně?”

„Tak snad tenhle. Ale ne úplně.”

„Tady je důležitá jednoduchost,” řekl Angelo Hawesovi. „Nesnažíme se o portrét, kterej bude viset v Louvru. Chceme podobu, podle který se dá člověk identifikovat. Stíny a odstíny jen matou. Já se snažím držet linie, černýho a bílýho, jde mi spíš o dojem z toho člověka než o fotografii. Takže jestli si vzpomenete na něco charakteristickýho, co vás na tom člověku upoutalo, pokusím se to dostat na papír co nejjednodušeji. Vylepšovat to budeme postupně. Tohle je jen začátek. Budeme kreslit a kreslit, až dostaneme něco, co se mu podobá. Takže – co ty nosy? Kterej je nejpodobnější tomu jeho?”

„Já bych řek, že tenhle,” ukázal hoch. Hawes s ním souhlasil.

„Prosím.” Angelo začal kreslit. Podal jim další kartu. „Oči?”

„Oči měl modrý, to si pamatuju,” řekl Hawes. „Trochu sešikmený dolů.”

„Jo.“ přisvědčil chlapec. Angelo přikyvoval a kreslil. První náčrt vypadal takto:

„To mu ale vůbec není podobný,” ohradil se Frankie, když jim ho Angelo ukázal.

„V pořádku,” řekl Angelo klidně. „Pověz mi, co je špatně.”

„Prostě nevypadá to jako on.”

„Kde je to špatně?”

„Já nevím,” zaváhal chlapec.

„Za prvé vypadá moc mladě,” přidal se Hawes. „Ten, co jsme ho viděli, je starší. Třicet a něco, možná ke čtyřicítce.”

„Dobře. Začněte nahoře a jděte pomalu dolů. Co nesedí?”

„Má moc vlasů,” řekl chlapec.

„Souhlasím. Anebo moc velkou hlavu,” dodal Hawes.

Angelo začal mazat. „Je to lepší?”

„Jo, ale on začínal mít pleš,” řekl hoch. „Tuhle na čele, víte.”

Angelo vymazal na mužově čele dvě ostré patky vlasů. „Co dál?”

„Obočí měl širší,” řekl Hawes.

„Co ještě?”

„Kratší nos,” mínil chlapec.

„Anebo vzdálenost mezi nosem a ústy větší, jedno z toho. Ale to, co máte, se mi nezdá správný.”

„Výborně, výborně,” pochvaloval si Angelo. „Pokračujte.”

„Oči mi připadaly ospalejší.”

„Šikmější?”

„Ne. Těžší víčka.”

Dívali se, jak Angelo kreslí. Položil přes výkres překreslovací papír a rychle pracoval tužkou, přikyvoval si při tom a jedním koutkem úst vystrkoval jazyk. Konečně vzhlédl.

„Je to lepší?” zeptal se a ukázal jim druhý náčrt:

„Pořád to nevypadá jako on,” řekl Frankie.

„Co je špatně?”

„Pořád ještě je moc mladej,” přidal se Hawes.

„A vypadá jako čert,” dodal Frankie. „Ty vlasy má moc špičatý.”

„Myslíš ty kouty?”

„Jo. Vypadá to jako rohy. To je špatně.”

„A dál?”

„Nos je asi tak správně dlouhej,” řekl Hawes, „ale pořád ještě nemá ten správnej tvar. Uprostřed měl víc – jak se říká tomu, co je mezi nosníma dírkama?”

„Špička nosu? Delší?”

„Ano.

„A co oči?” zeptal se Angelo. „Lepší?”

„Oči jsou dobrý,” řekl Frankie. „Na oči nešahejte. Že vypadají dobře?”

Hawes je schválil.

„Ale ústa jsou špatně.”

„Co je na nich špatně?”

„Jsou moc malý. Měl je široký”

„A tenký,” dodal Frankie. „Tenký rty.”

„Důlek v bradě je v pořádku?” zeptal se Angelo.

„Jo, brada vypadá dobře. Ale ty vlasy…”

Angelo začal tužkou opravovat linii vlasů.

„To je lepší, jo, to je lepší.”

„Vlasy do špičky uprostřed čela – takhle?”

„Ne tak výrazně,” řekl Hawes. „Měl je ostříhaný na krátko a nad spánkem ustupovaly, ale ne tolik. Ano, teď jste blízko, to už vypadá líp.”

„Ústa delší a tenčí, říkáte?” zeptal se Angelo a energicky črtal tužkou po papíře. Vzal si nový a přenášel na něj výsledky té spolupráce. U stolu, na němž pracoval, bylo nesnesitelné horko; zpocená pěst se mu lepila na tenký papír.

Třetí verze portrétu podezřelého vypadala takto:

Následovala čtvrtá verze a pátá a pak desátá a dvanáctá a Angelo se doposud lopotil na slunci u stolu. Hawes a chlapec ho neustále opravovali a často měnili názor, když spatřili na papíře výsledek svých slovních popisů. Angelo ovládal své řemeslo a převáděl každé jejich slovo do jednoduché čáry. Nezdálo se, že by ho jejich proměnlivé názory vzrušovaly. Poslouchal trpělivě a trpělivě opravoval.

„Je to horší a horší,” řekl chlapec. „Teď už to vůbec nevypadá jako on. Na začátku to bylo lepší.”

„Změňte ten nos,” navrhl Hawes. „Byl zahnutej. Veprostřed. Jako zlomenej.”

„Víc prostoru mezi nosem a ústama.”

Angelo se činil. Čelo měl zalité potem. Pokusili se pustit ventilátor, ale průvan rozvál Angelovy papíry po podlaze. Občas se u stolu, u něhož Angelo pracoval, objevili i jiní policisti ze stanice, stáli mu za zády a dívali se mu přes rameno.

„To je paráda,” řekl jeden, který dotyčného podezřelého nikdy neviděl.

Podlaha byla pokrytá archy zmačkaného papíru, ale Hawes a Frankie nepřestávali chrlit své dojmy o muži, kterého spatřili, a Angelo se poctivě snažil zachytit je na papíře. A najednou, když už ani nevěděli, kolik kreseb zavrhli, vyhrkl Hawes: „Stop! To je on!”

„To je on!” opakoval Frankie. „To je ten pán!”

„Už neměňte ani čárku,” řekl Hawes. „Máte ho! Je to on!”

Chlapec se rozzářil od ucha k uchu a potřásl si s Hawesem rukou. Angelo si těžce oddechl úlevou.

Toto je obrázek, který se podle nich podobal muži, jehož oba viděli.

Angelo si začal skládat fidlátka.

„To se povedlo,” pochválil ho chlapec.

„Můj podpis,” řekl Angelo. „To se povedlo. Zapomeňte na Angela. Já se doopravdy jmenuju Tosepovedlo.” Usmíval se. Bylo vidět, jak ho blaží, že je po všem.

„Jak brzo můžeme dostat kopie?” zeptal se Hawes.

„Jak brzo je potřebujete?”

Hawes se podíval na hodinky

„Je 15.15,” řekl. „Ta Lady má být zavražděná dnes večer v osm.”

Angelo vážně přikývl, na okamžik v něm strážník zvítězil nad umělcem.

„Pošlete se mnou někoho a uděláme vám je hned, jak se vrátím.”

V 16.15 vyzbrojeni obrázky, na nichž byla čerň ještě vlhká, odešli Carella a Hawes ze stanice současně. Carella mířil do Severní třinácté, k restauraci, která se jmenovala Hospůdka, kam minulou neděli zavedl Samalson svou dívku. Šel tam, jen aby ukázal majiteli obrázek v naději, že by mohl podezřelého identifikovat.

Hawes šel jen za roh do Sedmé ulice, kde Frankie, jak vypověděl, potkal muže, který mu dal dopis. Hawes měl v plánu začít Sedmou ulicí a pokračovat na východ ven z města až k Třiatřicáté, bude-li to nutné. Pak se obrátí a namíří si to na sever a na jih. Jestli ten člověk žije někde v okolí, Hawes ho najde stůj co stůj. Mezitím odeslali kopii obrázku do Ústřední identifikace; pro případ, že žádný policista nebude mít štěstí, doufali, že najdou něco v jejích kartotékách.

V 16.10 odešli ze stanice Meyer a Willis také s kopiemi obrázku. Začali Šestou ulicí a měli v úmyslu jít dál západním směrem do města přes První a pak dál ulicemi, co mají jména místo čísel, až k bytu Lady Astorové.

V 16.15 zavolali ze sedmaosmdesátky služební vůz, do kterého hodili kopie obrázků. Ty se pak rozdělily mezi motorizované strážníky a pochůzkáře revíru. Kopie dostaly i oba sousední revíry, osmaosmdesátka a devětaosmdesátka. Území bezprostředně sousedící s revírem a sahající od Groverovy třídy až do Groverova Parku zaplavili detektivové z 88. a 89. revíru – oběma patřil celý park – pro případ, že by se podezřelý vrátil a hledal svůj dalekohled. Město bylo veliké a revír hustě obydlený – ale naštěstí menší než město.

Hawes se zastavoval u každého krámu, u každého baráku, hovořil s obchodníky a domovníky, s dětmi na ulicích, protože ty často patří k nejbystřejším pozorovatelům, ale všechno marně. Až se dostal do Dvanácté ulice.

Bylo už pozdní odpoledne, ale v ulicích se neochladilo. Hawesovi bylo pořád ještě horko a začínala se v něm vzmáhat rozmrzelost a zklamání z porážky. Jak zarazí toho prevíta? Jak ho vůbec najdou? Sklíčeně postupoval ulicí a ukazoval obrázek. Ne, nikoho takového neznají. Má tady někde bydlet?

U pátého činžáku od rohu ukázal kresbu domácí paní v květovaném županu.

„Ne,” řekla hned, „nikdy jsem -” A pak se zarazila. Vzala papír Hawesovi z rukou. „Jo, je to von,” řekla. „Zrovna takle vypadal dneska ráno, viděla sem ho, dyž šel dolů. Takle vypadal.”

„Kdo?” zeptal se Hawes. Jak čekal na odpověď, pocítil náhlý příval energie.

„Smith. John Smith. Divnej ptáček. Měl tenhle -”

„Který byt?” zeptal se Hawes.

„Číslo dvaadvacet. Druhý poschodí. Přistěhoval se asi před dvěma tejdnama. Měl tenhle -”

Ale Hawes už se hnal do domu s pistolí v ruce. Nevěděl, že jeho rozhovor s domácí byl spatřen z okna v druhém poschodí. Nevěděl, že pozorovatel ho hned poznal podle zrzavých vlasů. Nevěděl to ještě, když už byl skoro u cíle, ale pak se to naráz dozvěděl.

V malé úzké chodbičce zahřměl výbuch. Hawes se okamžitě vrhl k zemi, div při tom neminul poslední schod a nezřítil se pozpátku dolů. Vypálil v přítmí ránu, ačkoli nic neviděl, ale přál si, aby John Smith věděl, že je ozbrojeny

„Táhni odsud, poldo!” zařval někdo.

„Odhoď zbraň!” řekl Hawes. „Mimo mě jsou dole čtyři policajti. Nemáš šanci.”

„Lžeš!” zahulákal muž. „Viděl jsem tě, když jsi přišel! Jseš tu sám! Viděl jsem tě z okna!”

V chodbičce zahřměl další výstřel. Hawes se skrčil pod nejhořejší schod. Kulka vyrvala maltu z už tak poškozené zdi. Přimhouřil oči, aby v té tmě líp viděl, a proklínal svou pozici. Ať je Smith, kde chce, tak jeho, Hawese, vidí, ale sám viděn není, protože Hawes zkroucený na schodech se nemůže hnout. Ale třeba se nemůže hnout ani Smith, a jestli se hne, tak se možná prozradí? Hawes vyčkával.

Na chodbě bylo ticho jako v hrobě.

„Smithi?” křikl.

Odpověděla mu salva výstřelů, vzteklé rány, které zasvištěly přes chodbu a zaryly se do zdi. Hawesovi se na hlavu sesypal bílý prach. Tiskl se ke schodům a proklínal chodby v činžácích a rádoby vrahy. Zdola z ulice k němu doléhal rozčilený křik a pak znova a znova volání: „Policie! Policie! Policie! Policie! Policie!”

„Slyšíte to, Smithi!” zavolal. „Volají policii! Do tří minut tu bude celá stanice. Odhoďte zbraň!”

Smith znova vystřelil. Tentokrát mířil níž. Střela odštípla kus dřevěné podesty u horního schodu. Hawes sebou škubl a přikrčil se. Na druhém konci chodby se ozvalo cvaknutí, Smith nabíjel. Chystal se uskočit, ale zaslechl, jak náboj zapadl do komory. Znova se skrčil a opět schoval pod horní schod.

Opět nastalo ticho.

„Smithi!”

Žádná odpověď.

„Smithi!”

Zdola z ulice zaslechl Hawes pronikavé vytí policejní sirény.

„Slyšíte to, Smithi? Jsou tady! Budou -”

Na chodbě zahřměly tři výstřely. Přikrčený Hawes zaslechl, jak se někdo hrabe na nohy, a zahlédl nohu v nohavici: Smith běžel po schodech nahoru. Hawes vyskočil do chodby a vystřelil za prchající postavou. Smith se otočil, vypálil jednu ránu a Hawes se znova vrhl k zemi. Na schodech zadupaly rozčilené kroky, Hawes vyskočil, rozběhl se a hnal se nahoru, bral schody po dvou. Rozlehl se další výstřel. Hawes se tentokrát nepřikrčil, ale pádil nahoru, aby Smithe zastihl, než se dostane na střechu. Slyšel ho, jak lomcuje střešními dveřmi, jak do nich buší. Pak následoval výstřel a chodba se otřásla rachotem přesného zásahu do kovu. Dveře na střechu zaskřípaly, otevřely se a zase zabouchly. Smith byl na střeše!

Hawes vyběhl po zbývajících schodech. Střešním okénkem vnikalo mezi dveře jasné sluneční světlo. Otevřel a rychle dveře přirazil, když výstřel zasáhl jejich rám a do obličeje mu vlétly úlomky dřeva.

Do hajzlu s tebou, pomyslel si. Svinskej grázle, do hajzlu s tebou!

Otevřel dveře, naslepo vypálil salvu přes střechu a pak opatrně vyšel na rozpouštějící se dehet. Zahlédl postavu, která skočila za jeden komín a pak se rozběhla k vyvýšenému okraji střechy. Vystřelil. Nahoru, protože nestřílel, aby varoval nebo zranil; střílel, aby zabil. Smith se na okamžik narovnal a stál na okraji střechy. Hawes opět vystřelil a Smith skočil přes světlík mezi domy a přistál na sousední střeše. Hawes vyrazil za ním, nohy se mu lepily do dehtu. Doběhl na okraj střechy, malinko zaváhal, ale pak skočil přes světlík a dopadl na ruce a kolena do rozteklého dehtu.

Smith už byl na druhém konci střechy. Ohlédl se, vystřelil na Hawese, pak se rozběhl ke kraji. Hawes namířil níž. Smith, zřetelně se odrážející proti pichlavě modré obloze, vylezl na zvýšený okraj. Hawes si opřel pistoli o levou paži a pozorně namířil. Věděl, že jestli mu Smith unikne, dostane se na další střechu a udrží si náskok. A tak namířil s vědomím, že tentokrát se musí trefit. Díval se na Smithe, jak zvedá ruce do výše a připravuje se ke skoku. Mířil tam, kde mu jeho tělo poskytovalo největší terč. Nechtěl ho minout.

Smith stál na okamžik nerozhodně. Byl přesně na mušce Hawesovy pistole.

Hawes stiskl kohoutek.

Ozvalo se slabé cvaknutí – cvaknutí, které v Hawesových užaslých uších zaburácelo jako rána z děla. Smith přeskočil světlík.

Hawes vstal, proklel prázdnou pistoli, rozběhl se k okraji střechy, a při tom znova nabíjel. Podíval se přes světlík na vedlejší střechu. Smithe nebylo vidět, Smith byl pryč.

Hawes se s hlasitými nadávkami vrátil do Smithova bytu. Neměl čas nabít, dokud to bylo třeba, a pak už bylo pozdě. A jakmile je jednou pozdě, nedá se svítit. Se sklopenou hlavou přešel přes rozpadaný dehet.

Nad tichými letními střechami zazněly dva výstřely. Hawes opět zalehl. Když zdvihl hlavu, stál na protější straně střechy policista v uniformě a pozorně na něj mířil.

„Nestřílej, ty pitomče!” křikl na něj Hawes. „Patřím k tobě!”

„Odhoďte zbraň!” zařval policajt v odpověď.

Hawes poslechl. Strážník přeskočil světlík a obezřetně přistoupil k Hawesovi. Když spatřil jeho obličej, řekl: „Jéje, to jste vy, pane Hawesi?”

„Ano, to jsem já, pane strážníku,” řekl Hawes znechuceně.

Paní domácí nechtěla Hawese ani vidět, ani slyšet. Paní domácí ječela a láteřila, ať Hawes kouká zmizet z jejího domu. Jakživa neměla oplítačky s policií a teď si přijdou a střílejí, co bude s jejíma nájemníkama, odstěhujou se a to všechno kvůli němu, kvůli tomu zrzavýmu nemehlu! Hawes nařídil jednomu strážníkovi, aby ji nepouštěl z přízemí, a sám šel nahoru do Smithova bytu.

V posteli někdo předešlou noc spal. Povlaky byly dosud zválené. Hawes přistoupil k jediné skříni v ložnici a otevřel ji. Nebylo tam nic, než na tyči pár drátěných ramínek. Rezignovaně šel do koupelny.Umyvadlo někdo použil ten den, kolem odtoku bylo dosud rozplizlé mýdlo. Otevřel lékárničku. Na hořejší poličce byla láhvička jodu, na prostřední dvě mýdla, na spodní se tísnily nůžky, břitva, krabička náplastí, tuba holicího krému, kartáček na zuby á zubní pasta. Hawes lékárničku zavřel a odešel z koupelny.

Když byl zase v ložnici, prohlédl si Smithův prádelník. Smith, říkal si, John Smith. Nejnepravděpodobnější jméno na světě! V prádelníku nebylo žádné šatstvo. V hořejší zásuvce leželo v rohu šest zásobníků do automatické pistole. Hawes s rukou v kapesníku jeden vyndal. Pokud se nemýlí, patří ten zásobník do lugeru! Sebral všechny a strčil je do kapsy.

Šel do kuchyně, poslední místnosti v bytě. Na stole stál šálek od kávy, konvice byla na sporáku. Kolem opékače topinek se povalovaly drobty. John Smith tady zřejmě dneska ráno snídal. Hawes šel k ledničce a otevřel ji.

V jedné přihrádce ležel půlbochník chleba a načatá čtvrtka másla. To bylo všechno.

Otevřel mrazák. Vedle tající kostky ledu stála láhev mléka.

Pro techniky z laborky se ve Smithově bytě najde práce ažaž, ale Hawes v tu chvíli nemohl dělat nic jiného, než uvažovat, proč tu nejsou žádné šaty a jídlo: zdálo se to naznačovat, že John Smith – ať už se jmenuje tak či onak – v bytě vlastně nebydlí. Najal si ho jen proto, aby mohl spáchat tu svou vraždu? Měl v úmyslu se sem vrátit, až ji provede? Užívá byt jako operační základnu? Protože je blízko policejní stanice? Anebo blízko zamýšlené oběti? Co je pravděpodobnější?

Zavřel dvířka mrazáku.

Právě v tu chvíli zaslechl za zády jakýsi zvuk. V bytě byl ještě někdo.

11

S PISTOLÍ V RUCE SE OTOČIL.

„Hej,” řekla ta žena. „Nač to máte?”

Hawes sklonil pistoli.

„Kdo jste, slečno?”

„Bydlím naproti na chodbě. Policajt dole mi poradil, ať jdu nahoru a promluvím si s detektivem. To jste vy, ten detektiv?”

„Ano.”

„Já totiž bydlím přes chodbu.”

Dívka byla bruneta, ne moc hezká, s velkýma hnědýma očima a velice bledou pletí. Mluvila jedním koutkem úst a ten zvyk jí dodával vzhledu gangsterské milenky z filmu. Na sobě měla jen tenké růžové kombiné a jedinou vzrušující a svůdnou věcí na ní bylo poprsí, které hrozilo protrhnout hedvábí.

„Znala jste toho Johna Smithe?” zeptal se Hawes.

„Setkala jsem se s ním, když tu párkrát byl,” řekla dívka. „Přistěhoval se teprve před čtrnácti dny. Člověk si ho hned všimnul, víte.”

„Kolikrát tu byl od té doby, co se přistěhoval?”

„Jen dvakrát. Jednou večer, když tu byl, jsem za ním zašla, představit se, jako sousedka. Co na tom, ne?” Dívka hodila rameny a poprsí se k tomu pohybu připojilo. Neměla podprsenku a Hawese znepokojovalo i to. „Seděl tuhle u kuchyňského stolu a vystřihoval noviny. Zeptala jsem se ho, co to dělá. Prej má výstřižkovou knihu, povídal.”

„Kdy to bylo?”

„Je to asi tak tejden.”

„Vystřihoval si něco z novin?”

„Jo,” řekla dívka. „Trhlej. Aspoň tak vypadal. Víte, jak to myslim?”

Hawes se sklonil a prohlédl si kuchyňský stůl. Když se podíval hodně zblízka, viděl na špinavém linoleu, kterým byl stůl pokrytý, stopy lepidla. Smith vyrobil svůj dopis tady, a to teprve před týdnem, ne v neděli 23. června. Prostě použil starší noviny.

„Měl na stole lepidlo?” zeptal se Hawes.

„Jo, myslím, že měl. V tubě. Asi pro tu svou výstřižkovou knihu.”

„Jistě,” souhlasil Hawes. „Mluvila jste s ním ještě někdy po tom večeru?”

„Jen na chodbě.”

„Kolikrát?”

„On už tu pak byl jen jednu noc. Teda minulej tejden. A pak ještě včera večer.”

„Přespal tady včera večer?”

„Snad jo, ale jak to mám vědět?” Dívka si asi najednou uvědomila, že má na sobě jen kombiné, a zakryla si bujné poprsí jednou paží.

„V kolik přišel včera večer?”

„Hezky pozdě, možná že už bylo po půlnoci. Poslouchala jsem rádio. Včera v noci bylo příšerný vedro, víte. V těchhle bytech se skoro nedá spát, jsou to hotový pece. Dveře byly otevřený a já jsem ho slyšela, že je na chodbě, a tak jsem vyšla ven, pozdravit se s ním. Zrovna strkal klíč do zámku a vypadal přesně jako ruskej špión, na mou duši. Chyběla mu už jen bomba.”

„Měl s sebou něco?”

„Jen tašku. Asi nákup. Počkejte, ano! Dalekohled. Víte, co myslím? Operní kukátko. Zeptala jsem se ho, jestli byl v opeře.”

„Co on na to?”

„Smál se. Srandovní strejda. Sotva přišel, zase odešel. Smith. John Smith. Nemyslíte, že to je srandovní?”

„Co je na tom legračního?”

„No ty pastilky proti kašli a tak. Byl prostě srandovní. Po dnešku se už asi nevrátí, co myslíte?”

„Asi ne,” přisvědčil Hawes. Snažil se udržet krok s tou poněkud nejasnou konverzací.

„On je zloděj nebo něco?”

„Nevíme. Řekl vám někdy něco o sobě?”

„Ne. Neřek. On o sobě moc nemluvil. Stejně tu byl jen párkrát, jak jsem už povídala. Jednou jsem se ho zeptala, jestli je to jeho letní rezidence. Jako z legrace, víte. A on řek, jo, je to můj útulek. Srandovní. Smith!” Zasmála se tomu jménu.

„Ale kde pracuje, o tom se vám nezmínil? Nebo jestli vůbec pracuje?”

„Ne.” Dívka si zakryla ňadra druhou rukou. „Asi bych si měla něco oblíknout, ne? Lehla jsem si na moment, ale pak začala ta střelba, a když přestala, tak jsem byla tak rozčilená, že jsem seběhla dolů jen tak. Taky vypadám, co?” Zahihňala se. „Radši půjdu a něco na sebe hodím. Hezky jsem si s váma popovídala. Vůbec nevypadáte jako polda.”

„Děkuju,” řekl Hawes a pak zapochyboval, jestli je to poklona. Dívka zaváhala u dveří.

„Doufám, že ho dostanete. Bude asi snadno k nalezení. Kolik takovejch může ve městě být?”

„Myslíte, kolik takových Smithů?” zeptal se Hawes a dívka to pokládala za hysterickou otázku.

„Vy jste taky srandovní,” odpověděla. Díval se za ní, jak jde po chodbě. Stoicky za sebou zavřel dveře do bytu a šel dolů na ulici. Paní domácí ještě ječela.

Jednomu strážníkovi řekl, aby do bytu nepouštěl nikoho, než si ho přijdou prohlédnout mládenci z laborky.

Pak šel zpátky na stanici.

BYLO PĚT ODPOLEDNE.

Carella si hověl u jednoho stolu a pil z kelímku kávu. Když Hawes vešel, Willis a Meyer ještě nebyli zpátky. Ve služebně bylo ticho.

„Ahoj, Cottone,” řekl Carella.

„Ahoj, Steve,” odpověděl Hawes.

„Prej ses dostal do nějaký střílečky na Dvanáctý?”

„Hmm.”

„Jseš v pořádku?”

„Všecko v suchu. Až na to, že mi každou chvíli někdo uteče.”

„Dej si kafe. Dole se mohli přetrhnout. Aspoň padesát telefonátů o tom střílení. Zase ti utek, co?”

„Hmm.“

„Co se dá dělat! Smetanu? Cukr?”

„Od každýho trochu.”

Carella poslechl a podal kelímek Hawesovi. „Pusť to z hlavy Potřebujeme si odpočinout.”

„Nejdřív musím zavolat.”

„Kam?”

„Kvůli zbrojnímu pasu.” Vysypal na stůl obsah své kapsy. „Tohle jsem sebral v jeho bytě. Řek bys, že jsou to zásobníky z lugeru?”

„Nemůžou být nic jinýho, i kdyby chtěly”

„Chci zjistit, kdo má v našem revíru povolení nosit luger. Co my víme? Třeba nám to pomůže.”

„To by bylo moc snadný,” řekl Carella. „A snadno nejde nikdy nic, Cottone.”

„Za pokus to stojí.” Podíval se na hodiny na stěně. „Šmarjá,” řekl. „Už je pět. Už jen tři hodiny.”

Přitáhl si telefon a zavolal. Když domluvil, zdvihl kelímek s kávou.

„Zavolají mě pak,” řekl Carellovi. Položil si nohy na židli. „Aááá, to je blaho!”

„Myslíš, že tohle zatracený vedro někdy skončí?”

„Proboha, to doufám.”

V tichu služebny popíjeli oba muži kávu. V tu chvíli byl hovor zbytečný. Seděli a zamřížovanými okny proudilo dovnitř sluneční světlo a malovalo na podlaze dlouhé zlaté obdélníky. Elektrické ventilátory bzučely a vířily průsvitný vzduch. Pod okny přitlumeně hlučela vzdálená ulice. Seděli a na chvíli to nebyli dva detektivové řešící obtížný případ v nejteplejší den roku. Byli to prostě dva přátelé, kteří spolu popíjejí kávu.

„Já mám dneska večer rande,” řekl Hawes.

„Pěkná?” zeptal se Carella.

„Vdova. Moc hezká. Poznal jsem ji dnes odpoledne. Nebo to bylo dopoledne? Zkrátka před obědem. Blondýnka. Moc hezká.”

„Teddy je brunetka,” řekl Carella. „Černý vlasy. Hodně černý”

„Kdy mě s ní seznámíš?” zeptal se Hawes.

„Já nevím. Řekni ty, kdy. Dneska večer spolu máme jít do kina. Báječně odčítá ze rtů. Baví se v kině stejně jako lidi, který slyší.”

Hawese už nepřekvapovalo, že Carella mluví o postižení své ženy Teddy. Narodila se jako hluchoněmá, ale zřejmě jí to v cestě za štěstím neublížilo. Z toho, co mu řekli ostatní kolegové, získal Hawes obrázek energické, zajímavé, podnikavé a neobyčejně krásné dívky, a tento dojem byl naprosto správný. A protože měl rád Carellu a byl už předem ochoten Teddy obdivovat, bylo jeho přání setkat se s ní upřímné.

„Říkáš, že půjdete večer do kina?” zeptal se.

Carella přisvědčil.

Hawes srovnával potěšení seznámit se s Teddy s potěšením vyjít si sám s Christinou Maxwellovou. Zvítězila Christina Maxwellová. Potvrdila se stará moudrost, že muži mají radši blondýnky, uvažoval Hawes.

„Tohle je první rande,” sdělil Carellovi. „Až se s ní trochu víc poznám, vyrazíme ve čtyřech, souhlasíš?”

„Kdykoli řekneš.”

Ve služebně opět nastalo ticho. Z úřadovny na konci chodby se ozývalo pravidelné ťukání Miscolova psacího stroje. Seděli a mlčky usrkávali kávu. Na těch několika minutách odpočinku bylo cosi mírumilovného, na pár okamžiků se čas zastavil, byla to doba oddychu v závodech s časem.

Skončila brzy

„Co to tu máme? Pánskej klub?” křikl Willis ode dveří.

„Jen se na ně, prosím tě, podívej!” řekl Meyer. „My si můžeme ušoupat zadky po celým městě a oni si tu baští koláče s čajem.”

„Dejte pokoj,” řekl Carella.

„Jak se vám líbí tohle?” Willis odmítl dát pokoj. „Prej tě někde postřelili, Cottone? Seržant dole povídal, že jseš hrdina!”

„Takovou kliku nemám,” odpověděl Hawes s lítostí, že ticho bylo tak náhle přerušeno. „Nestrefil se.”

„Smutný, až bych brečel,” řekl Willis. Byl nejmenší ze všech detektivů a měl jemnou figuru žokeje. Ale Tlouštík Donner ho jednou správně ohodnotil: s Willisem se nevyplatí žertovat. Ovládá džudo zrovna tak dobře, jako zná Trestní zákoník, a dokáže vám zlomit ruku jen tím, že se na vás koukne.

Meyer si přitáhl židli ke stolu. „Hale, skoč pro kafe, buď tak hodnej! Miscolo má určitě konev připravenou.”

Willis vzdychl. „Člověče, já -”

„Jen běž,” řekl Meyer. „Z úcty k nám starcům.”

Willis vzdychl ještě jednou a odebral se do kanceláře.

„Jak jsi pořídil v tom výčepu, Steve?” zeptal se Meyer.

„Co?„

„V tý Hospůdce? Jmenoval se tak ten podnik, ne? Poznal někdo ten portrét?”

„Nepoznal. Ale je to příjemnej podnik. Na Třináctý. Stav se tam, až budeš někde blízko.”

„Pohostili tě pár skleničkama?”

„Přirozeně,” řekl Carella.

„Ty ožralo!”

„Měl jsem akorát dvě piva.”

„Víc než já od snídaně,” postěžoval si Meyer. „Kde je ten zatracenej Willis s tím kafem?”

Zazvonil telefon. Vzal ho Hawes.

„Sedmaosmdesátá pátrací skupina, Hawes.” Poslouchal. „Á, těbůh, Bobe. Moment.” Podal telefon Carellovi. „Pro tebe, Steve.”

„Ahoj, Bobe,” řekl Carella do telefonu.

„Steve, já pořád ještě špéruju toho Samalsona. Právě odešel ze supermarketu. Je ve výčepu přes ulici, dává si jednu, než půjde domů, aspoň myslím. Mám pokračovat, Steve?”

„Vydrž chvíli, Bobe.”

Carella se přepojil na Byrnesovu kancelář.

„Ano?” ozval se Bymes.

„Mám na drátě O’Briena. Chceš, aby dál sledoval Samalsona?”

„Je už osm hodin?”

„Není.”

„Tak ať ho sleduje. Řekni Bobovi, ať ho nespouští z očí, dokud nepůjde spát. Vlastně to chci na celou noc. Jestli v tom jede, může ten mizera, co střílí, přijít za ním.”

„Dobrá,” řekl Carella. „Dáš ho pak vystřídat, Pete?”

„Jo, vidíš, řekni mu, ať mi zavolá, hned jak se Samalson vrátí do bytu. Zařídím, aby ho vystřídal někdo ze stodvojky.”

„Dobře.” Carella se vrátil k původnímu hovoru. „Bobe, máš se ho držet, dokud se nevrátí domů. Pak zavolej Byrnese, zařídí, že tě vystřídá někdo ze stodvojky. Chce ho mít pod dozorem celou noc.”

„A co když nepůjde domů?” zeptal se O’Brien.

„Co ti na to mám říct, Bobe?”

„Do prčic! Já jsem měl jít dneska večer na fotbal!”

„Já zas do kina. Hele, tahle věc skončí v osm.”

„Pro toho vraha určitě. Ale Pete si myslí, že v tom jede i Samalson, že jo?”

„Doopravdy tomu nevěří, Bobe. Ale snaží se zajistit na všech stranách. Samalsonova výpověď nebyla moc věrohodná.”

„Ty myslíš, že by vrah šel za někým, koho už vyslýchali poldové? To není rozumná úvaha, Steve.”

„Dneska je vedro, Bobe. Byrnesovi možná všechno tak docela nefunguje.”

„Jistě, ale – no ne, ten chlap už jde! Zavolám později. Koukni, udělej pro mě něco, jo?”

„Co by to mělo být?”

„Skončete s tím v osm. Já chci jít na ten zápas.”

„Pokusíme se.”

„Už vstal. Ahoj, Steve.” O’Brien zavěsil.

„O’Brien. Nelíbí se mu, že má sledovat Samalsona, myslí si, že je to zbytečný. Já si to myslím taky. Samalson na to nevypadá.”

„Jak to, že nevypadá?” zeptal se Meyer.

„Vždyť to přece víš. Zloděje u nás ve městě poznáš po čichu. Samalson není cejtit lotrovinou. Jestli je v tom namočenej, tak sežeru ten jeho dalekohled.”

Znova zazvonil telefon.

„To bude asi Samalson,” mínil Hawes. „Bude si stěžovat, že ho O’Brien sleduje.”

Carella se usmál a zvedl sluchátko. „Sedmaosmdesátá pátrací skupina, detektiv Carella. Ovšem.” Přikryl dlaní sluchátko. „Zbrojní povolení. Mám to vzít?”

„Jo, vem.”

„Prosím, mluvte,” řekl Carella do telefonu. Chvíli poslouchal a pak se otočil k Hawesovi. „Sedmačtyřicet registrovanejch lugerů v našem revíru. Chceš znát majitele?”

„Mě právě něco napadlo,” řekl Hawes.

„Co?”

„Když žádáš o povolení nosit zbraň, vemou ti otisky prstů. Jestli -“

„Nevadí,” řekl Carella do telefonu. „Zapomeňte na to. Moc vám děkujem.” Zavěsil a obrátil se k Hawesovi. „Kdyby ten náš vrah měl zbrojní pas, tak by jeho otisky byly v kartotéce v Centrální identifikaci. Z toho vyplývá, že povolení nemá.”

Hawes přikývl. „Už jsi někdy měl takovej den, Steve?”

„Jakej?”

„Kdy jsi byl prostě totálně blbej,” řekl Hawes zahanbeně.

„Vždyť já jsem věděl, že tam voláš,” řekl Carella. „A snažil jsem se ti to rozmluvit?”

Hawes vzdychl a civěl do okna. Willis se vrátil s kávou.

„Tady račte, vážený pane detektive,” řekl Meyerovi. „Doufám, že budete plně spokojen, pane.”

„Dám vám velký dýško,” řekl Meyer, vzal si jeden hrneček a pak si odkašlal.

„Já mám pro vás něco lepšího než dýško,” řekl Willis.

„Copak?”

„Dobrou radu. Nestaňte se policajtem. Pracovní doba je dlouhá, plat mizernej a kolegům musíte všelijak posluhovat.”

„Na mě něco leze,” řekl Meyer, sáhl do zadní kapsy a vytáhl krabičku bonbonů proti kašli. „Já se vždycky v létě nastydnu. Je to horší než v zimě a vždycky mě to postihne.” Položil si bonbon na jazyk. „Chce někdo jeden?”

Nikdo se nepřihlásil. Meyer strčil krabičku do zadní kapsy a vrátil se ke kávě.

„Ticho po pěšině,” řekl Willis.

„Jo.“

„Vy vážně myslíte, že je to nějaká určitá Lady?” zeptal se Hawes.

„Já nevím,” odpověděl Carella, „ale myslím, že jo.”

„Použil jméno John Smith,” řekl Hawes. „Když se nastěhoval do toho kvartýru. Nejsou tam žádný šaty. Ani jídlo.”

„John Smith. Cherchez la femme,” řekl Meyer. „Cherchez Pocahontas.”

„Já jsem šeršoval ženskou celej den,” řekl Hawes. „Už toho začínám mít po krk.”

„Jen vydrž, chlapče,” řekl Carella. Podíval se na hodiny na stěně. „Je 17.15. Brzo bude po všem.”

A pak to začalo.

12

ZAČALO TO TOU TLUSTOU PANÍ V ŽUPANU.

Její příchod k dřevěnému hrazení rozpoutal sled událostí, z nichž ani jedna neměla bezprostřední vztah k případu. Byla hrozná smůla, že se ty události vloudily do hladkého průběhu vyšetřování. Nikdo z detektivů sedmaosmdesátky by si to byl takhle nepřál, kdyby bylo po jeho. Všem šlo koneckonců o to, aby dnes večer zabránili vraždě. Členové pátračky pracovali jako mourovatí a to, co se stalo v následujících padesáti minutách, nezapadalo do sebe jako jednotlivé kousky skládaček. Nešlo to logicky po sobě, nedovedlo detektivy ani o chlup blíž k Lady nebo k člověku, který pohrozil, že ji zabije. Všechno se to začalo rozvíjet v 17.15 toho pozdního odpoledne ve středu 24. července a skončilo až v 18.05 téhož dne.

Ty události jen připravily detektivy o to nejcennější, co měli – o čas.

Paní v županu dorazila s funěním až k hrazení. Za ruku držela desetiletého blond kluka v džínech a červeně pruhovaném tričku. Kluk byl Frankie Annuci. Paní stěží potlačovala vztek, div že nepraskla ve švech. Byla bílá v obličeji, oči jí jiskřily jako černé uhlíky, rty měla sevřené do tenké čáry, která bránila přívalu hněvu ve vybuchnutí. Přihnala se k hrazení, jako by ho chtěla zbořit, a pak se naráz zastavila. Pára, která se v ní hromadila, prorazila hradbu tenkých rtů, ústa se otevřela a propustila slova:

„KDEMÁTEVAŠEHOPORUČÍKA?”

Meyer málem vyšplíchl kávu a spolkl bonbon proti kašli. Otočil se na židli jako na obrtlíku, Willis, Carella a Hawes zírali na paní, jako by byla přízrakem minulých zločinů.

„PORUČÍKA!” zařvala. „VAŠEHO PORUČÍKA! KDE JE?”

Carella vstal a přistoupil k hrazení. Poznal chlapce.

„Ahoj, Frankie,” pozdravil ho. „Mohu vám nějak pomoci, madam? Přejete si -” „Neříkejte mu ahoj,” zavřeštěla paní. „A nekoukejte se na něj! Kdo jste?”

„Detektiv Carella.”

„Tak abyste věděl, detektive Carello, já chci mluvit – “ zarazila se. „Tu sei ‘taliano?”

„Si,” řekl Carella.

„Bene. Dove il tenente? Voglio parlare con -”

„Já moc nerozumím italsky.”

„Že ne? A proč ne? Kde je poručík?”

„Čím vám mohu pomoct?”

„Měli ste tu dnes odpoledne Frankieho?”

„Ano.”

„Proč?”

„Položili jsme mu pár otázek.”

„Já sem jeho matka. Paní Annuciová. Manželka Rudolpha Annuciho. Sem pořádná ženská a můj muž je poctivej mužskej. Proč ste tu měli mýho syna?”

„Dneska ráno tu odevzdal dopis, který mu někdo dal, paní Annuciová. Hledáme člověka, který mu dal ten dopis, to je všechno. Jen jsme mu položili pár otázek.”

„NA TO STE NEMĚLI PRÁVO!” zaječela paní Annúciová. „NENÍ ZLOČINEC!”

„To taky nikdo neříká,” ohradil se Carella.

„CO TEDA DĚLAL NA POLICEJNÍ STANICI?”

„Právě jsem vám vysvět…”

Do výkřiků paní Annuciové zazněl odněkud ze služebny telefon, takže Carella slyšel jen:

„JÁ VMŘKNU V ŽIVOTAK ZLOBENÁ!”

„No tak, signoro, uklidněte se,” chlácholil ji. Meyer zdvihl sluchátko. „Osmdesátá sedmá pátrací skupina, Meyer.”

„Neříkejte mi signoro, nejsem vaše babička! Urazili ste mě, urazili! Vergogna! Vergogna! Jeden ten váš lapiduch ho sebral rovnou na ulici! Stál tam s klukama a voní zarazili u chodníku, dva vylezli a už ho měli! Jako – “

„Co?” zeptal se Meyer.

Paní Annuciová se k němu otočila. „Povídám, že dva poldové -” a pak si všimla, že Meyer mluví do telefonu.

„Dobrá, jedeme,” řekl Meyer. Rychle zavěsil. „Pojď, Willisi! Něco se děje na Desátý a Culverový. Chlap střílí po pochůzkáři a dvou policejních autech.”

„Panebože!” řekl Willis.

Vyběhli dvířky v hrazení, div při tom paní Annuciovou neporazili.

„Zločinci!” řekla, když se hnali dolů po schodech. „Vy máte co dělat se zločincema! Vemete mýho syna na policejní stanici a necháte ho pohromadě se zlodějema! Frankie je hodnej chlapec, chlapec, kerej – “ Najednou se zarazila. „Mlátili ste ho hadicí?”

„Ale ne, ovšem že ne, paní Annuciová,” řekl Carella a najednou ho vyrušil jakýsi zvuk na kovovém schodišti. Na horním schodu se objevil muž s pouty na rukou a za ním klopýtal další, kterému tekla po obličeji krev. Paní Annuciová sledovala Carellův pohled a otočila se ve chvíli, kdy se za tou dvojicí objevil strážník. Šťouchl do spoutaného muže a paní Annuciová vypískla.

„Pro Kristáčka,” řekla. „Ježíši, panenko Maria, Josefe!”

Hawes už byl na nohou a šel k hrazení.

„Paní Annuciová,” obrátil se k ní Carella. „Co kdybychom si sedli tamhle na lavici a trochu si -”

„Ta jeho hlava! Koukněte se mu na hlavu!” řekla paní Annuciová celá bledá. „Nekoukej se, Frankie!” popřela vzápětí vlastní výrok. Na hlavu toho člověka byl opravdu žalostný pohled. Vlasy měl slepené krví, která mu stékala na obličej a na krk a barvila bílé triko. Také na čele měl otevřenou ránu, z které mu kapala krev na kořen nosu.

„Tenhle surovec ho mlátil baseballovou pálkou,” sděloval strážník. „Ten, co krvácí, je dealer. Poručík dole v ohlašovně si myslí, že jde o drogy a že byste ho měli vyslechnout.”

„Já nejsem žádnej dealer,” řekl krvácející muž. „Chci, abyste ho zavřeli! Praštil mě pálkou!”

„Radši ho odvezte do nemocnice,” řekl Hawes při pohledu na zakrváceného.

„Nechci do nemocnice, dokud von nebude za mřížema! Praštil mě pálkou, sviňák jeden -“

„Achich achich,” zabědovala paní Annuciová.

„Pojďte ven,” vyzval ji Carella. „Posadíme se tamhle na lavici, ano? A já vám vysvětlím, jak to bylo s vaším synem.”

Hawes vtáhl spoutaného muže do služebny „Marš tamhle!” poručil. „Sundej mu ty pouta, Alexi!” řekl pochůzkáři. „A vy se koukejte dostat do nemocnice, pane!”

„Nepojedu do nemocnice! Nejdřív ho zatkněte a strčte ho za katr!”

Pochůzkář sňal muži pouta.

„Běž pro mokrej hadr, zavážeme mu hlavu,” řekl Hawes a pochůzkář poslechl. „Jak se jmenujete, pane?”

„Mendez,” řekl raněný „Raoul Mendez.”

„A dealer nejste, co, Raoule?”

„Jakživ jsem neměl nic s drogama! To je hovadina, můžete mi věřit! Ten chlap prostě přišel – “

Hawes se obrátil k druhému muži. „Jak se jmenujete vy?”

„ – někam!” řekl ten člověk.

Hawes na něj upřel pohled. „Vyprázdněte kapsy sem na stůl!”

Muž se ani nehnul.

„Řekl jsem -”

Muž najednou divoce zamával pěstmi a vrhl se na Hawese. Hawes ho popadl jednou rukou za límec košile a pěst druhé ruky mu vrazil do obličeje. Muž zavrávoral několik kroků, znova zaťal pěsti a znova zaútočil na Hawese. Hawes mu dal prudkou ránu do žaludku a muž se přehnul v půli.

„Vyprázdni kapsy, chlape mizerná!” procedil Hawes mezi zuby. Muž obrátil kapsy na ruby.

„A teď, jak se jmenuješ?” zeptal se Hawes a probíral se při tom obsahem vysypaných kapes.

„John Begley. Jestli na mě ještě jednou šáhneš, ty hajzle, tak tě – “

„Drž hubu!” okřikl ho Hawes.

Begley okamžitě ztichl.

„Proč ses na něj obořil baseballovou pálkou?”

„To je moje věc.”

„Moje taky,” řekl Hawes.

„Snažil se mě zabít,” řekl Mendez. „Napad mě! Napadení prvního stupně! Dvěstěčtyřicítka. Napadení s úmyslem zabít!”

„Já sem se ho nesnažil zabít,” ohradil se Begley. „Kdybych ho chtěl zabít, tak už tu nebyl!”

„Vy se nějak vyznáte v trestním zákoně, Mendezi, co?” zeptal se Hawes.

„Tady u nás vo tom chlapi mluví porád,” řekl Mendez. „Prosím vás, dvěstěčtyřicítku zná každej! Napadení je na denním pořádku!”

„Dvěstěčtyřicítka je napadeni prvního stupně, Begley,” potvrdil Hawes. „Za to se může dostat deset let. Dvěstědvaačtyřicítka je napadení druhého stupně. Ne víc než pět let a pokuta, někdy jen pokuta. Co si vyberete?”

„Já sem se ho nesnažil zabít.” „Je překupník?”

„Zeptejte se jeho.”

„Já se ptám vás.”

„Nejsem práskač. Nemám nejmenší ponětí, co ten grázl je. Nesnažil sem se ho zabít. Chtěl sem mu jen přerazit pazoury a hnáty. Obzvlášť hnáty”

„Proč?”

„Leze mi za manželkou.”

„Co tím myslíte?”

„Co bych tím krucinál podle vás moh myslet?”

„Co vy na to, Mendezi?”

„Je praštěnej. Já jeho manželku ani neznám.”

„Lžeš, až se ti vod huby práší, sviňáku jeden!” řekl Begley a ohnal se po Mendezovi.

Hawes ho odstrčil.

„Jen klid, Begley, nebo vrazím jednu vám!”

„Zná mou ženu!” zařval Begley. „Zná ji až moc dobře! Však já ho dostanu, mizeru mizernýho! A jestli mě zašijete, vyřidim si to s nim, až mě pustěj!”

„Říkám vám, že je praštěnej,” opakoval Mendez. „Praštěnej! Stál sem na rohu a hleděl si svýho a von se najednou vobjevil s tou pálkou a začal s ní mávat!”

„Dobrá, dobrá, tak klid,” řekl Hawes.

Pochůzkář se vrátil s mokrými hadry.

„Už je nebudeme potřebovat, Alexi,” řekl Hawes. „Odvezeš toho člověka do nemocnice, ať nám tady ve služebně nevykrvácí.”

„Nejdřív musí von do vězení,” zahulákal Mendez. „Nevodejdu, dokud -”

„Co kdybyste šel do vězení vy, Mendezi?” zeptal se Hawes. „Za to, že se odmítáte podřídit policii?”

„Kdo se -”

„Vypadněte! Jste dealer, až to smrdí na celou služebnu!”

„Nejsem dealer.”

„Je dealer,” řekl pochůzkář. „Byl za to už dvakrát za mřížema.”

„Mendezi, ven!” poručil Hawes.

„Dealer? Špatně si vykládáte -”

„A jestli vás někdy přistihnu, že máte u sebe drogy, tak na vás vemu pálku já osobně! Už ať jste pryč! Zavez ho do nemocnice, Alexi.”

„Tak jdem,” řekl pochůzkář a vzal Mendeze za paži.

„Dealer!” bručel Mendez, když procházeli hrazením. „Pánové! Člověk udělá jednu, chybu a už dostane nálepku!”

„Dvě chyby,” opravil ho pochůzkář.

„No tak jo, dvě, dvě!” mumlal Mendez, když scházeli ze schodů. Paní Annuciová polkla.

„Takže jsme mu jen položili pár otázek,” řekl Carella. „Váš syn je, dá se říct, hrdina, paní Annuciová. Klidně to řekněte sousedům.”

„Aby si ho ten vrah vyčíhal, že jo? Ne, děkuju, pěkně děkuju.”

Ve služebně se Hawes zeptal: „Snažil jste se ho zabít, Begley?”

„Už sem řek. Nesnažil. Heleďte – “

„Copak?”

Begley snížil hlas do šepotu. „Je to jen napadení druhého stupně. Ten chlap si to rozdával s mou ženou. Bejt to vaše žena – no, řekněte sám?”

„Nejsem ženatý”

„Dobře, ale dybyste byl. Pošlete mě za mříže jen proto, že sem chránil svůj domov?”

„To už záleží na soudci,” řekl Hawes.

Begleyho hlas se ještě o poznání snížil.

„Posuďme to sami, co říkáte?”

„Jak to?”

„Kolik by to stálo? Tři stovky? Půl tácu?”

„Narazil jste na nepravého policajta,” řekl Hawes.

„Ale děte, jen se nedělejte,” usmál se Begley.

Hawes zdvihl sluchátko telefonu a zazvonil do ohlašovny. Ozval se Artie Knowles, který v 16.00 vystřídal Murchisona.

„Artie, tady je Cotton Hawes. Můžeš zatknout tady toho otrapu. Napadení druhýho stupně. Pošli pro něj někoho, prosím tě.”

„Hned to bude,” řekl Knowles.

„Děláte si srandu?” zeptal se Begley.

„Mluvím vážně.”

„Vy vodmítáte pět stováků?”

„Vy mi je snad nabízíte? Můžeme to přidat k obvinění.”

„Smažme to,” řekl Begley rychle. „Nenabízím nic. Pánové!”

Dovolával se pánů, ještě když ho strážník vedl dolů. Na chodbě minuli Berta Klinga. Kling byl veliký a mladistvě vyhlížející detektiv. Měl na sobě koženou bundu a džíny, pod bundou modrou, propocenou košili.

„Ahoj,” pozdravil Hawese. „Co se tu děje?”

„Napadení,” řekl Hawes. „Ty jsi pro dnešek skončil?”

„Jo. Dělat tam dole u vody, to je teda něco! Já se jakživ nic nenaučím. V docích nekápneš na chlápka, kterej by nevěděl, že jsi polda.”

„Někdo to na tebe píchnul?”

„To snad zrovna ne, ale o heroinu nikdo ani nemuknul. Proč, prosím tě, Pete nepřenechá tu věc protidrogovýmu?”

„On se snaží vyzrát na dealery v našem revíru. Zjistit, odkud sem drogy chodí. Znáš přece Petův vztah k drogám.”

„Koho to tam drží Carella za ručičku?”

„Jednu hysterickou matinku,” odpověděl Hawes a pak zaslechl z chodby Meyerův hlas. Kling si svlékl bundu.

„Brácho, mně je horko,” řekl. „Už jsi někdy zkusil vyložit lodní náklad?”

„To teda ne.”

„Běž, ty obludo prašivá,” říkal Meyer. „A nechci slyšet žádný námitky.” Jen zběžně se podíval na paní sedící na lavici a pak postrčil svého vězně. Měl spoutaná zápěstí. a pouta byla hodně těsná.

Policejní pouta se podobají laciným poutům, prodávaným jako hračka pro děti, až na to, že na rozdíl od dětských jsou opravdová. Jsou z oceli a je to vlastně štíhlé, úzké a bezpečné přenosné vězení. Pohyblivá část je zasunuta v náramku a má zubatou hranu, která se v něm zachytí a drží tam. Jako krev proudící žilou se nemůže vrátit, tak se i zubatá hrana může pohybovat jen kupředu. Ve skutečnosti může projít celým náramkem a opsat úplný kruh, takže náramek lze otevřít a navléct na zápěstí bez použití klíče. Zatýkající policista prostě postrkuje pohyblivou částí náramku tak dlouho, dokud se neobjeví na druhé straně. Pak zaklapne náramek na zápěstí a zašoupne pohyblivou část. Zápěstí jí zabrání opsat znova plný kruh. K sejmutí náramku ze zápěstí je klíč zapotřebí.

Oba náramky jsou spojeny kovovým kroužkem. Náramky jsou nepohodlné. Jsou-li navléknuty na zápěstí opatrně, nemusí se zařezávat do masa. Zatýkající policista však často nastaví pohyblivou část do otevřené polohy, rychle zaklapne náramek na zápěstí a zmáčkne, až kov narazí na maso a kost. Když se vězni pouta sejmou, bývají jeho zápěstí často odřená a poraněná – někdy i krvácejí.

S člověkem, kterého Meyer přivedl do služebny, nezacházeli příliš ohleduplně. Když ho konečně dopadli, pálil o sto šest do party policistů, a tak se ani nesnažili ovládnout vztek, když mu nasazovali pouta. Kov se mu zařezával do masa a působil mu bolest. Meyer ho strčil do místnosti; jak se muž snažil udržet rovnováhu, svírala mu pouta ruce ještě bolestivěji.

„Tady máš toho statečnýho chlapa,” řekl Meyer Hawesovi. „Snažil se ubránit polovičce revíru, viď, ty hrdino?”

Zatčený neodpovídal.

„Klenotnictví na Desátý a Culverový,” řekl Meyer. „Byl vevnitř s bouchačkou, když si ho všimnul pochůzkář. Loupež za bílýho dne. Jsi pašák, co?”

Zatčený neodpovídal.

„Začal pálit, sotva zahlíd strážníka. Z jednoho hlídkovýho vozu zaslechli výstřely, přidali se k přestřelce a přivolali vysílačkou další vůz, ten zavolal sem o posily. Obklíčili jsme hrdinu, viď, ty moulo?”

Zatčený neodpovídal.

„Posaď se, hrdino,” řekl Meyer.

Zatčený se posadil.

„Jak se jmenuješ?”

„Louis Gallagher.”

„Už jsi měl oplítačky s policií, Gallaghere?”

„Neměl.”

„My si to zjistíme, tak se nepokoušej zapírat.”

„Žádný voplítačky sem neměl,” opakoval Gallagher.

„Miscolo, máš tam trochu kafe?” zeptal se Hawes a vyšel na chodbu. Carella se zrovna vracel od schodiště. „Zbavil ses jí, Steve?”

„Jo. Jak bylo v docích?”

„Horko.”

„Půjdeš domů?”

„Jo. Jen si vypiju kafe.”

„Raději tu zůstaň. Máme tady pěknou polízanici.”

„Co jako?”

„Dopis. Pisatel zabije dnes večer v osm hodin nějakou Lady. Zůstaň tu, Pete tě může potřebovat.”

„Já jsem utahanej, Steve.”

„Nepovídej,” řekl Carella a vešel do služebny.

„Záznam v rejstříku už máš, viď, Gallaghere?” ptal se Meyer.

„Už sem vám jednou řek, že ne.”

„Gallaghere, my tu máme spoustu nevyřešených loupeží.”

„Váš problém. Vy jste poldové.”

„Je to tvoje práce?”

„Dneska sem chtěl vyloupit ten kšeft, protože potřebuju prachy, ale to je všecko. Dneska sem udělal něco takovýho poprvé. Co dybyste mi sundali ty železa a nechali mě jít?”

„Brácho, ty budeš moje smrt,” řekl Willis a otočil se k Hawesovi. „Nejdřív se nás snaží postřílet a pak škemrá, abysme ho pustili.”

„Kdo tady škemrá?” zeptal se Gallagher. „Já jen chci, abyste na všecko zapomněli.”

Willis na něj valil oči jako na nebezpečného šílence, který se chystá napadnout břitvou kolemjdoucí. „Zřejmě to dělá to vedro,” řekl a ani nemrkl.

„Tak co?” řekl Gallagher. „Co vy na to? Co dybyste mi dali šanci?”

„Podívej – “

„Co sem ksakru proved? Párkrát vystřelil! Ublížil sem někomu? Akorát sem se vám postaral vo vzrůšo. No tak, ste přece správný chlapi! Sundejte mi ty železa a pusťte mě domů!”

Willis si otřel čelo.

„On si nedělá legraci, chápeš to, Meyere?”

„No tak, Meyere,” řekl Gallagher, „seš přece – “ a Meyer mu vlepil políček.

„Nemluv na mě, hrdino! A nepoužívej mý jméno, nebo ti ho vrazím do chřtánu! Je to tvá první loupež?”

Gallagher se podíval na Meyera zpod horních víček a držel se za tvář. „Vy mně můžete akorát vylízat -” začal a Meyer ho uhodil znova.

„Kolik dalších loupeží tady v revíru máš na svědomí?”

Gallagher mlčel.

„Někdo se tě na něco ptal, Gallaghere,” řekl Willis.

Gallagher si stejně nenávistně změřil i Willise.

Ke skupince přistoupil Carella.

„Ale to se podívejme! Zdravím tě, Louie!”

Gallagher na něj vrhl bezvýrazný pohled.

„Já vás neznám,” řekl.

„Ale běž, Louie, že bys ztrácel paměť? Ty se na mě nepamatuješ? Steve Carella. Přemýšlej, Louie.”

„Tenhle pán je policajt?” zeptal se Gallagher. „V životě sem ho neviděl.”

„To pekařství, Louie. V devětačtyřicátým roce? Na Jižní třetí. Už si vzpomínáš, Louie?”

„Já koláče nejím.”

„Ty sis tam nekupoval koláče, Louie. Tys to tam chtěl vykrást. Já jsem šel náhodou kolem. Už se pamatuješ?”

„Jo tohle?” protáhl Gallagher. „Tohlencto?”

„Kdy tě pustili, Louie?” zeptal se Carella.

„Záleží na tom? Sem venku.”

„A zpátky u svýho řemesla,” řekl Meyer. „Odkdy jsi venku?”

„Dostals tenkrát deset let za ozbrojenou loupež, Gallaghere,” přidal se Carella. „Co se stalo? Pustili tě na podmínku?”

„Jo.“

„Kdy ses dostal ven?”

„Asi před půl rokem.”

„Ve státní péči se ti líbilo, co?” řekl Meyer. „Nemůžeš se dočkat, abys byl zpátky?”

„Tak heleďte, zapomeňme na to celý. Že vás to těší, takle špatně se chovat.”

„A proč se chováš špatně ty, Gallaghere?”

„Kdo? Já? Já nechci bejt špatnej, já musím.”

„Já už to chápu,” řekl Meyer. „Zloděj, kterýmu rozumí jen psychiatr. To už je příliš, opravdu příliš. Pojď, ty otrapo, poručík Byrnes si s tebou bude chtít promluvit. Hni sebou! Jdem!”

Zazvonil telefon. Hawes zdvihl sluchátko. „Sedmaosmdesátá pátrací skupina, Hawes.” „Cottone, tady je Sam Grossman.”

„Ahoj, Same, co máš?”

„Nic moc. Otisky stejný jako ty na dalekohledu. Řekněme si to na rovinu, Cottone. Na to, abysme propátrali ten byt jaksepatří, nemáme čas. Do osmi určitě ne.”

„Proč? Kolik je hodin?”

„Šest pryč,” řekl Grossman a Hawes se podíval na hodiny. Bylo přesně šest a pět minut. Kam se poděla ta poslední hodina?

„Jo, dobrá…” začal a pak nevěděl, co říct dál.

„Je tu jedna věc, ta by se vám snad mohla hodit. Možná jste to už sami viděli,” řekl Grossman.

„Co?”

„Našli jsme to v kuchyni. Na okně nad dřezem. Jsou na tom otisky podezřelýho, snad to použil. V každým případě na to sáhnut.”

„Na co, Same?”

„O co kráčí?” zeptal se Hawes a chopil se propisky.

„Je to reklamní kartička jídelny u Joa a George. Jo bez e, ne Joe.”

„Adresa?”

„Severní třináctá 336.“

„Ještě něco na tý kartičce?”

„V pravým rohu dole stojí ,Prvotřídní kuchyně’. A to je všechno.”

„Díky, Same, hned se tam vypravím.”

„Jo, běž. Třeba tam ten náš člověk chodil jíst, kdo ví? Nebo je třeba jeden z majitelů.”

„Že by George nebo Jo?”

„Možný by to bylo,” přisvědčil Grossman. „Ty si nemyslíš, že ten náš vtipálek vtom bytě bydlel?”

„Ne. Ty ano?”

„Pár věcí, co by o tom svědčily, jsme tam našli, ale všechny docela nový A nic nenaznačuje trvalejší pobyt. Já soudím, že používal ten kvartýr jako odraziště, pied á terre, jak říkáme my, znalci japonštiny.”

„Taky si to myslím,” řekl Hawes. „Strašně rád bych s tebou pokecal, Same, ale času je málo. Radši mažu do tý jídelny.”

„Jen maž,” řekl Grossman. „A zlom vaz!”

13

JÍDELNA U JOA A GEORGE byla na rohu Stemu a Třinácté. Protože vchod byl z postranní ulice a ne z hlavní, byla adresa Třináctá 336. Před jídelnou neparkovala žádná nákladní auta, ale Hawes podle toho nesoudil na kvalitu jídla. Třeba by tam vozy byly, kdyby to dovolovaly parkovací předpisy.

Jídelna vypadala jako každá jiná jídelna v městě, .nebo možná dokonce každá jiná jídelna na světě. Leskla se kovově na slunci, které dosud otálelo na obloze, a dřepěla na nároží; veliká tabule nad vchodem hlásala JÍDELNA U JOA A GEORGE.

Když Hawes vyšel po schůdcích a otevřel vstupní dveře, bylo 18.15. Jídelna byla obsazená do posledního místečka.

Hrací skříň hrála naplno a od stěn a od stropu se odrážel neutuchající šum hlasů. Několik servírek pobíhalo sem a tam mezi boxy a pultem, za kterým byli dva muži, průchodem do kuchyně viděl Hawes další tři. Jídelna byla nová a prosperovala a Hawes by byl rád věděl, kteří z těch mužů jsou majitelé.

Hledal místo u pultu, ale všechno bylo obsazené. Postavil se tedy vedle pokladny u jednoho konce pultu. Servírky se míhaly kolem něho, anu si ho nevšimly, a přijímaly objednávky. Muži spěchali od zákazníka k zákazníkovi.

„Haló,” řekl Hawes.

Jeden z mužů se zastavil. „Budete muset chvilku počkat, pane,” řekl. „Postavte se laskavě tamhle k tomu automatu na cigarety, dál ode dveří, a až někdo vstane, budete si moci -”

„Jo je přítomen?”

„Má dnes volno. Vy jste přítel -”

„A George?”

Muž se zatvářil překvapeně. Bylo mu něco přes padesát, měl ocelově šedé vlasy a modré oči, byl zavalitý a rukávy košile na mohutných svalech měl vyhrnuté.

„Já jsem George,” řekl. „Kdo jste vy?”

„Detektiv Hawes ze sedmaosmdesátky. Mohli bychom si tu někde pohovořit, pane…?” nedokončil větu.

„Laddona,“ řekl George. „George Laddona. O čem by to mělo být?”

„Jen pár otázek, to je všechno.”

„Jakých?”

„Mohli bychom mluvit někde jinde než tady?”

„Nevybral jste si nejvhodnější dobu. Je tu teď plno a všichni chtějí večeřet. Nemůžete přijít později?”

„Tohle nesnese odklad.”

„Tak snad v kuchyni.”

Hawes poslouchal zvuky přicházející z rušné kuchyně, objednávky střídaly jedna druhou, hrnce a pánve se přemísťovaly, mylo se nádobí.

„Na nějakém klidnějším místě?”

„Jediné místo je pánská toaleta. Mně to nevadí, jestli vám ne.”

„Výborně,” řekl Hawes.

George opustil pult a šli na druhý konec jídelny. Otevřeli dveře, na kterých nebyl žádný nápis, jen postava muže v cylindru. Na dveřích dámské toalety byla žena s deštníkem. Když byli uvnitř, Hawes zamkl dveře.

„Jak se jmenuje váš partner?” zeptal se. „Jo Cort. Proč?”

„To je jeho celé jméno?”

„Ovšem.”

„Myslím ten Jo.”

„Ovšem. Jo. jé a o. Proč?”

Hawes vytáhl z kapsy policejní kresbu. Rozložil ji a ukázal Georgeovi. „Je tohle váš partner?”

George se podíval na kresbu.

„Není,” řekl.

„Určitě ne?”

„Znám přece svýho partnera.”

„Viděl jste toho člověka někdy ve své jídelně?”

George znejistěl.

„Jak to mám vědět? Máte ponětí, kolik lidí mi sem přijde? Jen se koukněte! Takhle plno je tu každej večer v tuhle dobu. Jak bych mohl jednotlivý lidi rozlišovat?”

„Podívejte se ještě jednou. Může to být stálý host.”

George se znova podíval na portrét: „Oči mi někoho připomínají,” řekl. Podíval se pozorněji. „Divný, já… ne, nevím, kdo to je. Je mi líto.”

Hawes zklamaně složil obrázek a vrátil ho do kapsy. Na co se má ptát dál? Jak dlouho ještě bude trvat, než se kulka z lugeru zaryje do těla nic netušící ženy? Sleduje policajt prostitutku známou jako Lady? Má už Jay Astorová ochranu? Šel Phil Bannister pro svou matku před baletem? Kde je teď John Smith? A kdo je John Smith? Na co se má zeptat teď?

Vytáhl z náprsní kapsy reklamní kartičku.

„Poznáváte tohle, Georgi?”

George vzal kartičku.

„To se rozumí. To je naše reklama.”

„Nosíte ty kartičky u sebe?”

„Ovšem.”

„Váš partner je taky nosí s sebou?”

„Ovšem. Tady je necháváme ležet na pultě, je tam na ně škatulka. Lidi si je pořád berou. Takováhle reklama zabírá, věřte mi. Sám vidíte, jak tu máme plno.” Najednou si vzpomněl na své zákazníky. „Prosím vás, bude to trvat ještě dlouho? Musím se vrátit.”

„Povězte mi, jak vám to tu funguje,” řekl Hawes. Nebyl ochoten odejít, opustit stopu, která ho přivedla do téhle jídelny, reklamní kartičku, nalezenou v bytě člověka, který si říkal John Smith a nebyl ani Jo Cort, ani George Laddona. Jenže, kde sebral tu kartičku? Byl se tu najíst? Neřekl George, že ty oči mu někoho připomínají? Mohl tu jíst, nebo ne? Kde je ten člověk? A kdo je to? Já nějak blbnu, pomyslel si Hawes.

„Normální partnerství,” řekl George. „Jako všude jinde. Jo a já jsme partneři.”

„Jak starý je Jo?”

„Čtyřiatřicet.”

„A vy?”

„Šestapadesát.”

„To je velký rozdíl. Znáte ho dlouho?”

„Asi jedenáct let,” řekl George.

„Vycházíte spolu?”

„Výborně.”

„Kde jste se seznámili?”

„V klubu 52-20. Vy jste přece byl voják, ne?”

„Ovšem.”

„Vzpomínáte si, že když nás pustili, dostávali jsme podle jednoho nařízení od státu dvacet dolarů týdně? Maximálně dvaapadesát týdnů. Bylo to něco jako odškodný. Dokud si člověk nenašel práci.”

„Pamatuju se,” přisvědčil Hawes. „Ale vy jste přece nebyl voják, ne?”

„Ne, byl jsem moc starej.”

„Ale Jo ano?”

„Ten byl za války záložník. Měl proraženej bubínek nebo tak něco.”

„Tak jak to, že jste se setkali v tom klubu?”

„Oba jsme tam pracovali. Pro sociálku, víte. Jo a já. Tam jsme se seznámili.”

„Jak to bylo dál?”

„Prostě jsme se skamarádili, víte. Dal bych za něj ruku do ohně. Hned od začátku. Takový přátelství to bylo. Rozuměli jsme si na první pohled, víte. Začalo to tím, že sme se z práce stavili na pivo – a do dneška to dodržujeme. Vždycky, když děláme společně, tak se zastavíme na skleničku. Tamhle kousek dál na ulici, Jo a já, a nasáváme.” George se usmál. „Nasáváme,” opakoval s potěšením.

„A dál?” řekl Hawes. Podíval se na hodinky. Měl divný pocit, že tady mrhá drahocenným časem, když poslouchá tyhle kamarádské řeči. „Dál,” řekl už netrpělivěji.

„No a tak jsme se začali bavit o našich snech a ambicích. Já jsem měl našetřený nějaký prachy, Jo taky. Mluvili jsme o tom, že bysme si spolu otevřeli nějakej podnik. Nejdřív jsme mysleli na bar, ale zařídit bar je strašně drahý, víte, a pak se musí zaplatit licence a všechno možný. Tolik jsme zkrátka neměli.”

„Místo toho jste se dohodli na jídelně.”

„Správně. Vzali jsme si půjčku v bance a s tím, co jsme oba měli, to pro začátek stačilo. Partneři. Já a Jo. Fifty-fifty. A klape to, můžete mi věřit. Víte proč?”

„Proč?”

„Protože jsme ctižádostivý. Oba. Chceme prosperovat, někam to dotáhnout. Za pár let si otevřeme další jídelnu a pak ještě jednu. Ambice. A důvěra.” George ztlumil hlas. „Abyste věděl, já tomu klukovi důvěřuju. Důvěřuju mu jako vlastnímu synovi.” Rozesmál se. „Jinak to ani nejde, když je na tom člověk jako já.”

„Jak to myslíte?”

„Já jsem sirotek, samotinkej na celým světě. Nemám nikoho jinýho než jeho. A to je partnerství. Ten kluk je za všecko zlato. Nevyměnil bych ho za nic na světě.”

„Kde je dneska?” zeptal se Hawes.

„Je středa, má volno. Oba děláme v sobotu i v neděli a každej si bereme jeden den volna v týdnu. Makáme jak šrouby. Chceme to dopracovat k tý síti jídelen.” George se usmál.

„Myslíte, že Jo mohl dát vaši reklamní kartičku tomu člověku, co jsem vám ukázal jeho obrázek?”

„Možný to je. Proč neukážete ten obrázek jemu?”

„Kde ho zastihnu?”

„Dám vám číslo jeho telefonu. Můžete mu zavolat domů. Když tam nebude, tak je pravděpodobně u svý přítelkyně. Milá holka. Jmenuje se Felicia. Asi se s ní ožení.”

„Kde bydlí?” zeptal se Hawes.

„Má hezkej byteček dole v centru. Moc hezkej. On si na pěkný bydlení potrpí. Mně stačí obyčejnej kutloch, ale jemu ne. Je… no, je to šikovnej chlapec, víte, má rád hezký věci.”

„Dejte mi to číslo,” řekl Hawes.

„Můžete volat tady z kuchyně. Na zdi je telefon. Nemohli bysme odejít jinam? Jednak mě čekají zákazníci a taky tu začíná být pekelný horko.”

Otevřel dveře a oba šli do kuchyně.

„Takhle to tu vypadá každej večer,” řekl George. „Špendlík by nepropad. Servírujeme kvalitní jídlo a vyplácí se nám to, ale je to dřina. Řídnout to začne tak kolem půl osmý, osmi. Fůra práce, ani se nezastavíme. Zaklepejme to.”

Hawes ho následoval do kuchyně. Bylo tam vedro – vedro zvenku a z rozpálených sporáků, vedro od spěchu a překotných objednávek.

„Telefon je tadyhle,” řekl George. „Číslo je Delville 2-4523.”

„Díky.”

Hawes přistoupil k přístroji a vsunul do něj minci. Pak vytočil číslo a čekal.

„Hotel Riverdix,” řekl hlas.

„Prosím pana Jo Corta.”

„Zkusím jeho byt, pane. Okamžik, prosím.”

Hawes čekal. Centrála zvonila.

„Lituji, pane. Nebere to.”

„Zkuste to ještě jednou.”

„Jak si přejete.” Zkusila to ještě jednou. A znova. A pak ještě jednou a ještě jednou. „Omlouvám se, pane. Pořád to nebere.”

„Děkuju,” řekl Hawes a zavěsil.

Vyšel z kuchyně za Georgem.

„Není doma.”

„Aha! To je škoda. Zkuste tu jeho přítelkyni, Felicii Pannetovou. Taky bydlí v Isole.”

„Kde?”

„Já adresu neznám. Někde směrem do centra. Nebo na náměstí, myslím. To je ono. Na severní straně.” George se otočil k zákazníkovi. „Ano, pane,” řekl, „nechtěl byste se podívat na jídelní lístek?”

„Dejte mi jen toast se slaninou a rajčetem a jednu kávu,” řekl pán. George se obrátil do chodbičky vedoucí do kuchyně. „Rajčatový toast,” křikl. „Čerstvý.” Obrátil se opět k Hawesovi. „Oddychnu si, až tenhle den skončí,” řekl. „Víte, co udělám?”

„Co?”

„Jakmile to tady trochu prořídne, tak za půl hodinky, seberu se a jdu na pivo. Tady na naší ulici. Třeba na dvě. Anebo tam prosedím u piva celou noc. Mám takovou žízeň, že bych vypil sud! Už se nemůžu dočkat. Půl hodinky nebo tak nějak a maucta, jsem pryč.”

Při zmínce o času, o tom nepříteli, se Hawes bezděky podíval na své hodinky. Bez tří minut sedm!

Už jen hodinu!

„Děkuju,” řekl Georgeovi a odešel z jídelny.

Venku uvažoval, co má podniknout. Ta dívka bydlí po cestě do centra Isoly, někde u náměstí. Má tam jít? Stojí to za to? Třeba tam Jo ani nebude. Nebo dejme tomu, že tam bude, ale člověka na obrázku nepozná? Anebo ho pozná, ale bude ještě čas zastavit vraha? Znova se podíval na hodinky.

Sedm. Můžou mu vůbec ještě v něčem zabránit? Můžou mu zabránit, aby zavraždil tu ženskou, ať už je to, kdo chce?

Co si tedy počít? Vrátit se do služebny a čekat, až ta hodina uplyne? Sedět tam s ostatními, zatímco vrah namíří na svou oběť, vytáhne luger a vystřelí?

Co jinýho může ksakru udělat? Kdyby si pospíšil, spustil sirénu a vyklidil ulice, byl by tam za deset minut. Dalších deset bude trvat rozhovor s tím Jo, jestli je tam – a dalších deset návrat na stanici. Mohl by dorazit do služebny v půl osmý a Jo možná identifikuje toho člověka. Možná, možná, možná…

Vkročil do obchůdku a šel rovnou k telefonní budce. Našel si adresu Felicie Pannetové a rozhodl se, že ze všeho nejdřív zavolá jí. Dozví se od ní, jestli tam Jo Cort je nebo není, a ušetří si jednu cestu. Opakoval si číslo, šel do budky a vytočil je.

V uchu mu zazněl signál obsazeno. Zavěsil a čekal. Pak vytočil číslo znova. Pořád obsazeno.

Krucinál, ztrácí tady čas! Když je obsazeno, tak je někdo doma! Nemůže přece strávit další hodinu v týhle budce! Vyšel ven a vrátil se k sedanu.

Odrazil od chodníku a pustil sirénu.

14

NÁMĚSTÍ NATHANA HALEA rozdělovalo ostrov Isolu na dvě skoro přesně stejné části. Dominovala mu obrovská socha zmíněného vlastence a bylo střediskem obchodu. Elegantní krámy, knihkupectví, cukrárny, autosalony, hotely a nová obří sportovní hala obklopovaly náměstí horečnou činností. Ta se vlivem veder nijak nezmenšila, právě tak jako hemžení lidstva, které ji provázelo. Honbu za penězi ovlivňuje horko jen zřídka.

A přesto, zdánlivě jako symbol lepších časů, kdy lidem působily starosti jedině revoluce, shlížela socha Nathana Halea shovívavě na okolní komercionalismus, jako by byla nade vším a viděla dál. A na lavičkách umístěných v kruhu kolem sochy seděli jako poslušní poddaní nepočetní občané, krmili holuby, četli noviny nebo pozorovali kolemjdoucí děvčata v letních šatech Dívat se na děvčata v letních šatech patřilo ve městě k oblíbeným zábavám a k věcem, které nepodléhaly horku.

Bludiště provozu na náměstí přimělo Hawese na chvilinku zastavit, a tak pozoroval děvčata v letních šatech i on. Provoz se pohnul, siréna zaječela a vůz vyrazil kupředu, děvčata zůstala za ním. Hawes objel náměstí, slyšel, jak řidiči za ním nadávají, a pak zamířil na východ, roh s blokem Felicie Pannetové vzal na dvou kolech. Zajel se sedanem k chodníku, vytrhl klíče ze zapalování, bouchl dveřmi vozu a do domu vyběhl po dvou schůdcích najednou.

Vedle zvonku stálo Felicia Pannetová. Hawes zazvonil a čekal s rukou na klice dveří. Ozvalo se cvaknutí, dveře se otevřely. Hawes do nich strčil a vešel do chodby v přízemí, na jejímž konci byl výtah. Běžel k němu, ale uvědomil si, že se nepodíval na číslo Feliciina bytu. S nadávkami a mumláním, že práce kvapná málo platná, se vrátil ke vstupním dveřím, otevřel je, zaklínil jednou nohou a naklonil se do chodby, aby si přečetl číslo bytu vedle zvonku. Třiašedesát.

Vrátil se k výtahu, stiskl tlačítko Dolů a čekal. Výtah byl v sedmém patře. Čekal. Buď něco nefungovalo, nebo výtah stál. Stiskl tlačítko znova. Výtah dál trčel v sedmém patře.

Hawes přímo jako by viděl dvě tlusté paničky, jak probírají svou artritidu a jedna drží dveře výtahu otevřené, druhá šmátrá v kabelce po klíčích od bytu. Nebo nějaký poslíček nosí měsíční nákup potravin z výtahu do bytu a postavil do dveří výtahu vozík. Stiskl tlačítko ještě jednou. Výtah se ne a ne hnout. Hawes se podíval na hodinky a vydal se nahoru pěšky.

Do šestého poschodí dorazil bez dechu a teklo z něj. Hledal byt číslo 63, našel ho a stiskl černý bzučák v rámu dveří. Žádná odpověď. Zmáčkl ho ještě jednou. Při tom zaslechl hukot výtahu a spatřil osvětlenou kabinu, jak sjíždí dolů.

„Kdo je?” zeptal se hlas zevnitř. Byl to ženský hlas, hluboký a sebevědomý.

„Policie,” řekl Hawes.

Šátravé kroky se přiblížily ke dveřím. Na dveřním kukátku zaskřípal kov o kov, když se otevřelo. V otvoru bylo jako v zrcadle vidět jen toho, kdo stál přede dveřmi. Žena v bytě viděla Hawese, ale on neviděl dovnitř.

„Nejsem oblečená,” řekl hlas. „Budete muset počkat.”

„Prosím, pospěšte si,” řekl Hawes.

„Oblíknu se tak rychle, jak jen dovedu,” řekl ženský hlas a Hawes měl pocit, že ho pokáral. Kukátko znova zaskřípalo. Hawes se opřel o stěnu naproti dveřím a čekal. Na chodbě bylo horko. Sebrané pachy celého dne splynuly s kuchyňskými vůněmi večeře, ty se zase smísily s vedrem a všechno to ve vlnách útočilo na nozdry. Hawes vytáhl kapesník a vysmrkal se. Nepomohlo to.

Najednou si uvědomil, že má hlad. Od oběda nejedl, byl od té doby na nohou a žaludek začínal protestovat.

Brzo bude po všem, říkal si, buď tak či onak. Pak půjde domů a oholí se, oblíkne si čistou košili a kravatu a lehký letní oblek a může jít pro Christinu Maxwellovou. Neslíbil jí sice večeři, ale stejně ji může na večeři zavést, dají si dobré pití se spoustou kostiček ledu, zatančí si v klimatizovaném rytmu Felixe Ledovce a jeho Rampouchů. Pak doprovodí slečnu Maxwellovou domů a nad poslední skleničkou si spolu pohovoří o Antarktidě.

Báječná představa. Podíval se na hodinky.

Škoda že nepracuju pro reklamní agenturu, pomyslel si. Odešel bych z kanceláře v pět a teď už bych seděl až po krk ve vaně plný martini.

Čas! Podíval se na hodinky.

Panebože, proč jí to trvá tak dlouho? Netrpělivě sáhl znova po zvonku. Právě ho chtěl stisknout, když se dveře otevřely.

Felicia Pannetová byla bez nadsázky ta nejsebevědoměji vypadající osoba, kterou za ten den spatřil. Za týden. Za celý rok. Jiné slovo pro ni nenacházel. Těch několik narkomanů, které znal, by řeklo „Je správná, kámo”.

Měla rovné černé vlasy zastřižené – v jazyce podsvětí – na pavouka nebo na štěnici či jaký hmyz. Na jménu konečně nezáleželo, ale vlasy byly kraťounké, až na kudrnky, které jí lezly po čele jako brouci.

Oči měla modré, ale ne teple modré. Byla to modř, která se občas vyskytne u blondýnky s velice světlou pletí, nebo u zrzavé Irky Jenže světlé vlasy v takových případech ostrou modř změkčují, kdežto Feliciiny vlasy pocházely z rozlitého kalamáře a teplota modrých očí klesla díku tomu o několik stupňů pod nulu.

Její nos, stejně jako vlasy, byl co nejkratší. Byl slušivý, ale Hawes rozeznával pršinosy na dálku. Ten Feliciin byl čistě americký, společensky povznesený, jeho majitelka rozpráví se sklenicí martini v ruce o posledním hitu na knižním trhu. Sebevědomý nos sebevědomé ženy

„Promiňte, že jsem vás nechala čekat,” řekla Felicia. V jejím hlase nebylo stopy po omluvě.

„Nic se neděje,” řekl Hawes. „Smím dál?”

„Račte.”

Nepožádala ho, aby se představil. Vešel za ní do bytu. Měla na sobě ledově modrý svetr a černou sukni. Řemínky bleděmodrých sandálů procházely kolem palce. Nehty byly křiklavě červené, stejně jako dlouhé nehty na rukou s bezvadnou manikúrou.

Byt byl stejně sebevědomý jako ona. Hawes se nevyznal v moderním nábytku, ale poznal, že předměty v tomto bytě nebyly koupeny na Crichtonově třídě. Byl to nábytek na objednávku s devítiměsíční čekací lhůtou. Poznalo se to na dotek i na pohled.

Felicia se posadila.

„Jak se jmenujete?” zeptala se. , . Její hlas měl ten specifický, povznesený nosový přízvuk, který Hawes obvykle spojoval s absolventy Harvardské univerzity. Vždycky předpokládal, že řečnictví vyučuje na Harvardu člověk mluvící nosem, a protože ho studenti napodobují, vychoval generaci mladých mužů, jejichž hlas prochází spíš nosními dírkami než ústy. Překvapilo ho, když ten afektovaný tón a způsob řeči uslyšel u téhle ženy, a měl tisíc chutí zeptat se jí, jestli vychodila Harvard.

„Jmenuju se Hawes,” řekl. „Detektiv Hawes.”

„Mám vám říkat pane detektive, nebo pane Hawesi? Co radši?”

„Co se líbí vám. Jen -”

„Jen pro mě nepřijďte pozdě na večeři,” doplnila bez úsměvu.

„Chtěl jsem říct, abyste mě už nezdržovala,” řekl Hawes bez okolků, rozzlobený, že od něj očekávala ten omšelý vtip.

Felicia Pannetová reagovala na odmítavou repliku pouze tím, že lehounce zdvihla levé obočí. „Neměla jsem ponětí, že váš čas je tak cenný,” opáčila. „Co chcete tady?”

„Jdu z jídelny u Joa a George. Znáte George?”

„Už jsem se s ním sešla, ano.”

„Řekl mi, že jste přítelkyně jeho partnera. Je to pravda?”

„Máte na mysli Joa?”

„Ano.”

„Snad se dá říct, že jsem jeho přítelkyně.”

„Víte, kde bych ho našel, slečno Pannetová?”

„Ano. Je mimo město.”

„Kde?”

„Někde na venkově, jel na ryby.”

„Kdy odjel?”

„Dneska brzo ráno.”

„V kolik ráno?”

„Byla asi jedna.”

„Tedy dnes odpoledne?”

„Ne, dnes ráno. Já málokdy řeknu něco, co nemyslím, detektive Hawesi. Dnes ráno. V jednu hodinu ráno. Včera pracoval v jídelně dlouho do noci. Zastavil se tady na skleničku a pak odjel na ryby. Musela být asi jedna.” Odmlčela se. A pak důrazně dodala: „Ráno.”

„Rozumím. Kam přesně jel?”

„Nevím, neřekl mi to.”

„Kdy se vrátí?”

„Buď dneska pozdě v noci, nebo zítra brzo ráno. Zítra má zase službu v jídelně.”

„Zavolá vám, až se vrátí?”

„Slíbil, že ano.”

„Jste s ním zasnoubena, slečno Pannetová?”

„V jistém smyslu ano.”

„Co to znamená?”

„Znamená to, že nechodím s jinými. Ale jeho prstýnek ještě nemám. Zatím nechci.”

„Proč ne?”

„Až se vdám, chci přestat pracovat, ale žít tak, jak žiju teď. Jo vydělává docela slušně. Jídelna prosperuje a on se dělí s Georgem fifty-fifty. Ale pořád ještě nevydělává tolik, co já.”

„Kde pracujete, slečno Pannetová?”

„Dělám pro jednu televizní skupinu, Produkce Trio. Slyšel jste o ní?”

„Neslyšel.”

„Vaše škoda,” řekla Felicia Pannetová. „Tři lidi. Scénárista, režisér a producent. Dali se dohromady a založili vlastní společnost. Pracujeme pro hodně našich průmyslových podniků. Pensylvánská uhelná hodinka, to je jedna z našich reklam. Tu jste určitě viděl.”

„Já nemám televizor,” řekl Hawes.

„Vy nevěříte na umění?” zeptala se. „Nebo si ho nemůžete dovolit?”

Hawes nechal otázku nezodpovězenou. „A copak děláte u toho Tria vy?”

„Já patřím k té původní trojici, jsem jedna z těch tří. Producentka.”

„Aha. A to nese, že ano?”

„Nese to přímo pohádkově.”

„A to, co má Jo z toho jejich podniku, nedělá tolik?”

„Ne.”

„A vy se za něho neprovdáte, dokud nebudete moct zůstat doma, štrikovat bačkůrky a vychovávat dětičky jen s jeho platem, je to – “

„Dokud nebude mít tolik, abych mohla žít tak, jak žiju teď, ano,” přisvědčila Felicia.

„Chápu,” řekl Hawes a vytáhl z kapsy složenou kresbu. Pomalu ji rozložil a podal Felicii.

„Už jste někdy viděla tady toho muže?” zeptal se.

Felicia vzala obrázek.

„To je rafinovanej způsob, jak získat moje otisky prstů?”

„Prosím?”

„Že mi dáváte ten obrázek?”

„Ach tak.” Hawes se usmál. Slečna Pannetová mu začínala být nesmírně protivná, protivila se mu i produkce Trio a Pensylvánská uhelná hodinka, i když tu stupidní reklamu nikdy neviděl. „Ne, nesnažím se vám sejmout otisky prstů. Měl bych k tomu mít důvod?”

„Jak to mám já vědět?” opáčila. „Pořád ještě nevím, proč jste tady”

„Jsem tady proto, abych identifikoval toho člověka. Znáte ho?”

Prohlédla si obrázek.

„Ne,” řekla a vrátila ho Hawesovi.

„Nikdy jste ho neviděla?”

„Nikdy.”

„Třeba ve společnosti Joa? Nepatří k jeho přátelům?”

„Jeho přátelé jsou taky moji přátelé. Nikdy jsem se s tímhle člověkem nesetkala. Pokud to není špatná podoba.”

„Je to dobrá podoba,” řekl Hawes. Složil papír a strčil si ho do kapsy. Jeho poslední šance zřejmě vzala za své. Jestli je Jo Cort na rybách, není k sehnání dnes do osmi hodin. Nemůže mu ukázat kresbu, nastávající vrah se nedá identifikovat. Hawes vzdychl.

„Na rybách,” řekl znechuceně.

„Chodí rád na ryby.”

„Co ještě má rád?”

Poprvé, co přišel do bytu, viděl Hawes Felicii se usmát.

„Mě,” řekla.

„Hmm,” řekl Hawes. Odmítl komentovat vkus, který si žádá koňské dostihy a míčové hry „Kde jste se s ním seznámila?”

„Narazil si mě.”

„Kde?”

„Na ulici. Šokuje vás to?”

„Ani ne.”

„Tak to bylo. Znáte Čtvrť?”

„Dole ve městě? Znám.”

„Jednou ve středu jsem se tam procházela. Náš hlavní program, ta Uhelná hodinka, běží v úterý večer, jako jediný živě. My po něm odpočíváme, většinou si bereme ve středu volno, pokud v kanceláři nedojde ke krizi. Šla jsem ten den do města, koupit si nějakou parádu. Ve Čtvrti jsou exkluzívní klenotnictví, jak snad víte.”

„Ano,” řekl Hawes. Podíval se na hodinky. Proč tady ztrácí čas? Proč se nevrátí do služebny, kde má chápavou a přátelskou společnost?

„Koukala jsem se do jedné výlohy na nádherný zlatý náramek, když jsem zaslechla, jak za mnou někdo povídá: ,Mám vám ho koupit?’ Ohlédla jsem se. Za mnou stál sympaťák s knírkem a bradkou.”

„Jo Cort?” zeptal se Hawes.

„Ano. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký místní umělec. Kvůli těm vousům, víte. Zeptala jsem se ho, jestli si to může dovolit. Šel do krámu a koupil mi ho. Stál tři sta dolarů. To byl začátek.”

To se dalo čekat, pomyslel si Hawes a začal si vytvářet vlastní podobiznu Joa Corta, bradatého fešáka, který vyhodí tři sta dolarů na holku, jako je Felicia Pannetová.

„Vždycky nosí ty vousy?” zeptal se a vzpomínal na vousáče, které znal v minulosti. Jeden si dal narůst vousy, aby zakryl, že nemá bradu. Jiný – “

„Vždycky,” řekla Felicia. „Dal si je narůst, když mu bylo osmnáct, a od té doby je má. Myslím, že je má, protože nebyl na frontě. Proražený bubínek. S tou bradkou se podle mne cítil víc jako chlap. V době, kdy se všichni jeho přátelé naparovali, že jsou muži, protože byli v uniformě. Docela mu sluší.” Odmlčela se. „Už vás někdy políbil muž s bradkou?”

„Ne,” řekl Hawes. „Já je mám radši s licousama.” Vstal. „Tak vám mockrát děkuju, slečno Pannetová.”

„Chcete, abych mu něco vyřídila, až ho zase uvidím?”

„Až ho zase uvidíte, bude už po všem.”

„Po čem?”

„Po všem,” řekl. „Můžete říct, že si k rybaření vybral nevhodnou dobu. Třeba by nám byl pomohl.”

„Lituju,” řekla Felicia, ale opět beze stopy lítosti.

„Ano, dobře, ale nedělejte si s tím hlavu.”

„Nebudu.”

„Já jsem si to ani nemyslel.”

„Můžu vám položit osobní otázku?” zeptala se Felicia.

„Jistě. Poslužte si.”

„Ten bílej pruh, co máte ve vlasech. Kde jste k tomu přišel?”

„Proč to chcete vědět?”

„Mám ráda zvláštnosti.”

„Jako bradku a knír Jo Corta?”

„Přiznávám, že se mi to jeho roští líbilo.”

„Bradka a náramek za tři sta dolarů.”

„Byl to originální přístup,” řekla Felicia. „Obyčejně si nezačínám na ulici. ještě jste mi neodpověděl.”

„Jednou mě někdo bodnul nožem. U doktora mi oholili hlavu, aby se dostali k ráně. Když vlasy dorostly, byly bílé.”

„Proč asi?” řekla tentokrát se skutečným zájmem.

„Asi zbělely ze strachu. Já musím jít.”

„Kdybyste chtěl někdy dělat v televizi -” začala.

„Tak co?”

„Byl byste dobrý zlosyn. Ve špionážním příběhu. Ten pruh ve vlasech je jako stvořený pro intrikána.”

„Děkuju,” řekl Hawes. U dveří se zastavil. „Doufám, že vy, pan Cort a jeho bradka budete velice šťastni.”

„Určitě budeme,” přikývla Felicia.

Z toho, jak to řekla, o tom naprosto nepochyboval.

15

BYLO 19.35.

Za pětadvacet minut se z Lady stane terč. Za pětadvacet minut se hrozba stane skutečností a možný vrah vrahem opravdovým.

Bylo 19.36.

Za čtyřiadvacet minut vyplivne luger do noci kulky a jedna žena klesne k zemi. Zazvoní telefon a seržant v ohlašovně řekne „Sedmaosmdesátý revír”, přepojí rozhovor nahoru a Oddělení vražd Jih a policejní ředitelství a laboratorní technici a zástupce policejního lékaře se začnou zabývat čerstvou vraždou.

Bylo 19.37.

Nad služebnou visel ponurý rubáš. Bert Kling toužil jít domů. Měl za sebou perný den v docích, ale teď čekal s koženou bundou přehozenou přes ramena, čekal, až se něco semele, čekal, až Byrnes vystrčí hlavu ze své kanceláře a zavolá: „Berte, potřebuju tě!”

Bylo 19.38.

Seděli kolem stolu zase nad tím dopisem, Meyer, Carella a Hawes. Meyer cumlal své bonbonky proti kašli. Bolesti v krku se horšily a Meyer to přičítal horku.

DNES VEČER V 8 ZABIJU LADY CO PODNIKNETE?

Odpověď v myslích všech detektivů byla stejná. NIC.

NEMŮŽEME DĚLAT NIC.

„Třeba je to pes,” řekl Meyer a cucal bonbon. „Třeba je to pes a jmenuje se Lady.”

„Třeba ne,” namítl Hawes.

„Anebo je to ta štětka,” řekl Carella. „Marcia. Lady. Jestli je to ona, tak máme vyhráno. Je hlídaná, že jo?”

„Je,” řekl Hawes.

„Lady Astorová taky?”

„Taky ”

„Na ten balet neposlal Pete nikoho, že ne?”

„Ne,” řekl Hawes. „Bannister je čistej. Tomu portrétu se vůbec nepodobá.”

„A v tý jídelně ho nikdo nepoznal?” zeptal se Meyer. Polkl a sáhl po dalším-bonbonu.

„Mluvil jsem jen s jedním z těch dvou partnerů. Ten druhej je mimo město.” Odmlčel se. „Ten první to trefil dobře, to teda ano.”

„Nechce někdo jeden?” zeptal se Meyer a podával jim krabičku. Ostatní si ho nevšímali.

„Co jako trefil?” zeptal se Carella.

„Chystal se jít na pivo, jen co hosti trochu prořídnou. Podnik o kousek dál na stejný ulici, povídal. Udělám to taky. Jen co vypadnu. Půjdete se mnou? Platím.”

„Kde je ta jídelna?” zeptal se Carella se zájmem.

„Co?”

„Ta jídelna.”

„Na rohu Třináctý a Stemu.”

„Blízko toho výčepu, že jo?”

„Jakýho výčepu?”

„Tý Hospůdky, kde Samalson možná ztratil ten svůj dalekohled. Hospůdka. Na Severní třináctý a Amberleyově.”

„Myslíš, že je tam nějaká spojitost?”

„Třeba tahle,” řekl Carella. „Jestli ten chlap obědval v jídelně u Joa a George, moh se pak zastavit na skleničku v tý Hospůdce. A najít tam Samalsonův dalekohled.”

„A co z toho?”

„Nic,” přiznal Carella. „Jen to doplňuje celkový obraz. Já prostě tápu.”

„No jo,” řekl Hawes.

Bylo 19.40.

„Ten člověk v tý jídelně ho nepoznal? Myslím jako na tý kresbě.”

„Ne. Ta stopa vedla do ztracena. George nechtěl mluvit o ničem jiným než o tom, jak miluje svýho partnera. Joa. Pokládá ho málem za syna, takovýhle řeči. George je sirotek, sám samotinkej na celým světě, a tak se upnul na toho mládence.”

„Mládence?” zeptal se Carella.

„Je mu čtyřiatřicet. Pro George je to mládenec. Georgeovi je šestapadesát.”

„Zvláštní partnerství,” podotkl Carella. „Seznámili se už před lety.”

„Je to obvyklý partnerství?”

„Jak obvyklý?”

„Když jeden z nich umře a nemá příbuzenstvo, dědí podnik partner.”

„Asi jo,” řekl Hawes. „Vlastně ano. George se zmínil o tom, že jsou normální partneři.”

„Tak jestli George natáhne bačkory, zdědí jídelnu jeho partner, je to tak, viď? Říkáš, že George je na světě sám. Žádný příbuzný, který by si činili nároky?”

„Je to tak. Na co myslíš?”

„Třeba se Jo jen třese, aby George odešel na onen svět. Možná že mu dneska v osm pomůže.”

Zmínka o čase způsobila, že se podívali na hodiny.

Bylo 19.42.

„To je hezká teorie, Steve, až na dva detaily.”

„Který?”

„No… připomíná ti George Lady?”

„Mmmmm,” řekl Carella.

„A co je nejdůležitější. Ukázali jsme ten obrázek jak Georgeovi, tak tý Cortový přítelkyni. Nepoznali ho. Naším vrahem není Jo Cort.”

„Jak tě napadlo, že by George byl ženská, Steve?” zeptal se Meyer. „Nepůsobí na tebe horko?”

„Co kdyby byl teplej nebo něco?” namítl Carella, který se nechtěl vzdát své myšlenky. „Ten George.”

„Není. Já bych to poznal, Steve,” řekl Hawes. „Je normální.”

„Mě napadlo… víš… nějaký spojení s tou Lady.” Zaťukal na dopis. „Ale když není, tak se nedá svítit.”

„Kdepak,” řekl Hawes. „Jseš na falešný stopě.”

„Máš pravdu. Já jen myslel… ten motiv vypadal setsakramencky dobře.“

„Smůla, že nezapadá do ostatních fakt.” Meyer se usmál. „Co kdybychom je změnili, aby odpovídaly tvý teorii, Steve?”

Carella se taky usmál. „Já blbnu. Dnešek byl pernej.”

„Jdete všichni na pivo?” zeptal se Hawes. „Až bude po všem?”

„Snad.”

„George měl správnej nápad,” řekl Hawes. „Jen co se to tam tak trochu vyprázdní, vydá se za tímhle.” Bezděky zaťukal prstem na Béčko z reklamy na pivo Ballantine, které v dopise představovalo osmičku. A pak se jeho prst zarazil.

„Hej!”

„Osmička,” řekl Carella. „Myslíš…”

„Já nevím…”

„Ale…

„Říká nám vrah, kde?”

„Ježíšmarjá, Cottone, vážně si to myslíš?”

„Já nevím, Steve…”

„Počkej, Cottone, Počkej moment.”

Všichni seděli na krajíčcích židlí. Hodiny na stěně ukazovaly 19.44.

„Jestli je to výčep… může to být ta Hospůdka?”

„Může. Ale kdo?”

„Lady. Říká Lady. Ale jestli ta bestie osmička má skrytej smysl… Lady Lady. Která?”

Chvíli mlčeli. Meyer si vzal další bonbon a hodil krabičku na stůl.

„George možná už míří do Hospůdky,” řekl Carella. „Povídal výčep o kus dál na ulici, že jo? A právě tam ztratil Samalson ten svůj dalekohled. Třeba je obětí George, Cottone, jinou možnost nevidím.”

„Lady? Jak, prosím tě, může být George Laddona Lady?”

„Já nevím, ale myslím, že -”

„Panenko Maria!”

„Co?” Carella vyskočil.

„Co?”

„U Ježíše Krista! Přelož si to! Ty jsi Talián, Steve, přelož si Laddonu! Lady! Lady!”

„La donna!” řekl Carella. „Do všech… tak on chce, abysme mu to překazili! Krucinálfagot, Cottone, ten vrah nechce zabíjet! Řek nám, koho i kde! Vrah -”

„Ale kdo je vrah?” zeptal se Hawes a vstal. A pak mu oči padly na krabičku s bonbonky ležící na stole a zařval: „Smith! Smith!”

A nato se všichni rozběhli, seč jim nohy stačily, a vyřítili se ze služebny, protože hodiny ukazovaly 19.47.

16

MUŽ, KTERÝ STAL NA POPELNICI v uličce vedoucí kolem Hospůdky, viděl malým okénkem přímo na stůl, u kterého seděl George Laddona.

Nemýlil se tedy. Znal Georgeovy zvyky tak dobře, že přesně věděl, co bude. George si zase dnes večer cestou domů z jídelny zajde do Hospůdky, sedne si k obvyklému stolu a objedná si velký pivo. A až ho vypije, objedná si další… až na to, že dneska si už další neobjedná, už nikdy si neobjedná žádný pivo, protože dnes v osm hodin zemře. Podíval se na světélkující ciferník hodinek.

Bylo 19.52.

Za osm minut George Laddona zemře.

Najednou mu bylo smutno. Musí to udělat, samozřejmě. Jinou možnost nevidí. A naplánoval to perfektně, naplánoval to tak, že zůstane čistej, že i kdyby u něho našli pádnej motiv, fakta je nezavedou k němu, fakta nebudou svědčit proti muži, kterýho lidi uvidí, jak po těch výstřelech utíká po ulici.

A pak domů, do svýho bytečku. A zejtra ráno zpátky do práce jako vždycky, zdánlivě beze změny. Až na to, že spáchal vraždu. Překazí mu to?

Byl jeho dopis až moc rafinovanej? Nemoh jim to přece říct, nemoh se přece rovnou přiznat a říct jim to? Neposkytnul jim snad dost narážek, nenaznačil mazaně, co se bude dít, neměli si to ostatní domyslet?

Ale oni si to ostatní domysleli. Ne, tam nezaváhali. Ten byt, kterej si najal na Dvanáctý ulici, tu nevábnou díru, kde měl v úmyslu strávit noc, kam se z místa vraždy dalo snadno dojít pěšky. Teď už to nepůjde, ten byt už našli a málem ho dostali. Dosud si pamatoval, jak na sebe s tím zrzavým poldou stříleli. Ale ten byt teď použít nemůže, bude se muset vrátit do svýho pravýho bejváku. Bude to rozumný? Co když ho někdo viděl? Nemá se dneska v noci prostě potloukat po ulicích? Nemá si zase nasadit –

Zarazil se v myšlenkách a podíval se na hodinky.

19.55.

Sáhl do kapsy, nahmátl něco měkkého a teplého a na okamžik ho to překvapilo, hned se ale rozpomněl. A pak sevřel ruku kolem něčeho chladného a tvrdého a vytáhl to z kapsy a matný měsíc na obloze, která už ztmavla, ozářil pistoli luger smrtelným leskem.

Překontroloval zásobník. Byl plný.

Co ty zásobníky, který zapomněl v bytě? Můžou zjistit, odkud pocházejí? Nezáleží na tom, vždyť nemá povolení nosit zbraň. Že by se dostali k člověku, od kterýho pistoli koupil? Ne, to není pravděpodobný. Koupil ji tady nedaleko a sichr je kradená. Ten chlap, co ji od něho koupil, prodává kdejakej krám. Tohle je teda povedená čtvrť, jen co je pravda, ale jemu prospěla. Po dnešní noci mu bude ještě prospěšnější.

Odjistil spoušť.

Bylo 19.57.

Položil pistoli na parapet okna a pečlivě zamířil na temeno George Laddony. Druhá ručička hodinek na jeho zápěstí se šinula a šinula a šinula. Viděl ji, skutečně ji viděl, jak se pohybuje.

Bylo 19.58.

Zarazí ho? Pochyboval o tom. Blázni! Neschopný blázni!

Úporně se snažil, aby se mu neroztřásla ruka, a čekal.

Ve 20 hodin, právě když se chystal vystřelit, v posledním zlomku okamžiku, než se to stalo, vrazil do uličky Cotton Hawes.

„Hej!” zařval. „Ty tam!”

Rána vyšla, ale vrahova ruka sebou cukla v mžiku před tím, než se to stalo. Muž se otočil s lugerem v ruce a Hawes po něm skočil. Vyšla druhá rána a pak se popelnice i s mužem, který na ní stál, překotila s rachotem do uličky. Pistole se opět zvedla a mířila na Hawese, elegantní zbraň se smrtonosným nábojem, ale Hawes se rozmáchl a pistole vystřelila do vzduchu. Hawes se rozpřáhl ještě jednou, narazil pěstí mužovi do obličeje a udeřil podruhé. A pak se v něm pod vlivem celého toho dne, horka, té honičky a zdánlivé marnosti toho nesmyslného zoufalství všechno vzbouřilo a projevilo se v ranách pěstmi; Hawes bušil do svého protivníka, dokud nezůstal ležet beze smyslů. A pak ho lapaje po dechu vytáhl ven z uličky.

V HOSPŮDCE SE GEORGE LADDONA celý třásl. Kulka se zaryla do desky stolu a minula jeho hlavu snad o pět centimetrů. Seděl s udiveným výrazem, rty a ruce se mu chvěly, když se Hawes pokoušel o vysvětlení.

„Byl to váš partner,” řekl. „Jo Cort. Střelil na vás váš partner, pane Laddono.”

„Nevěřím tomu,” řekl Laddona. „Já tomu prostě nevěřím. Kdepak Jo! Jo by se nepokoušel mě zabít.”

„Pokoušel, protože má přítelkyni, která je celá divá po penězích.”

„Vy myslíte… myslíte, že je za tím ona?”

„Přesně takhle ne,” řekl Hawes. „Aspoň nemyslím. Ona ho nenavedla, aby vás zabil, jestli jste tomu rozuměl tak. Felicia Pannetová není dívka, která by strávila zbytek života s vrahem. Ale dala mu na srozuměnou, co si přeje, a on patrně viděl jen jediný způsob, jak její přání splnit.”

„Ne,” řekl George. „Jo určitě ne,” a div se nedal do pláče.

„Vzpomínáte si na ten obrázek, který jsem vám dnes ukazoval?”

„Vzpomínám. To nebyl Jo! To byl někdo jinej! To byl ten člověk -”

„Že ne?” řekl Hawes. Vyndal z kapsy obrázek a tužku a rychle něco načmáral.

„Nebyl to Jo Cort?” zeptal se George a ukázal mu opravenou kresbu.

„Ano,” řekl George. „Ano, to je Jo.”

„Věřte mi, snažil se vás zabít.”

George si utřel oči.

„A povedlo se mu to,” řekl.

HAWES SEDĚL VE PŘEDU v policejním sedanu, vězně měli mezi sebou vzadu Carella a Meyex; auto jelo pomalu ke stanici.

„Proč jsi křičel Smith, když jsme odcházeli?” zeptal se Carella.

„Protože jsem se kouknul na tu Meyerovu pitomou krabičku bonbonů a najednou jsem si vzpomněl.”

„Na co sis vzpomněl?”

„Vzpomněl jsem si na tu domácí, jak prohlásila, že takhle vypadal dneska ráno. Tenkrát mi to nic neříkalo, ale znamenalo to, že ráno vypadal jinak než předtím. A pak ta holka, co bydlela naproti němu. Řekla, že jí připomněl ruskýho špiona. Chyběla mu prej akorát bomba. A zdálo se jí divný, že se jmenuje Smith. Když jsem se jí zeptal, proč, řekla: ,No, ty pilulky proti kašli a tak, víte.’ Tenkrát jsem si myslel, že má o kolečko víc, ale dneska, když jsem viděl Meyerovu krabičku s bonbonama proti kašli od firmy bratří Smithů, tak do sebe všechno zapadlo. Cort se v tom bytě večer předtím oholil. Proto byly v lékárničce nůžky a břitva.”

„Vychází to,” řekl Carella. „Měl toho bíbra už od osmnácti let. Myslel, že ho bez něj nikdo nepozná.”

„Taky že nepoznal,” přisvědčil Hawes. Zastavil před semaforem. „Jen nechápu, jak si moh myslet, že se vrátí zejtra do jídelny? Poznali by ho na to tata.”

„Třeba ti pomůže pochopit tohle,” řekl Carella. „Našel jsem mu to v kapse.”

Hodil na přední sedadlo něco měkkého a chlupatého. Hawes to zdvihl. „Falešná bradka a knírek! To mě teda podrž!”

„Asi měl v úmyslu to nosit, dokud mu nenarostou pravý,” usoudil Carella.

„Tam, kam jde, si může nechat vyrůst fousy až na paty,” řekl Meyer. „Nechce si někdo cucnout proti kašli?”

Carella a Hawes se rozesmáli.

„Páni, já jsem utahanej,” prohlásil Carella.

„Řek bych, že O’Brien se na ten svůj zápas dostane, nemyslíte?”

Světla na semaforu přeskočila. Na zadním sedadle se Cort probral k vědomí. Zamžikal a pak zamumlal: „Překazili ste mi to, co?”

„Jo,” přisvědčil Carella.

„Překazili.”

„Máš zelenou, Cottone,” upozornil Hawese Meyer.

„Můžeme jet.”

„Nač ten spěch?” zeptal se Hawes. „Máme moře času.”

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.